Sedávali jsme na jakémsi vyvýšeném podiu vzadu, neslyšeli, co se huláká u výčepu vepředu a zase nikoho nerušili my. Protože jsme nebyli zavřeni za zvukotěsnými dveřmi salonku a měli jsme kontakt s okolím, tak kdo chtěl, přisedl si blíž, kdo nechtěl, odsedl si dál. Ale – jak už to na podobných akcích bývá, samozřejmě jsme nedostávali žádnou odměnu a všechnu svou útratu jsme si pěkně platili do haléře...
     Majitel – ředitel za námi jednou přišel, jestli bychom nemohli chodit pravidelně, každý týden, protože čtrnáctidenní takt mu působil jisté problémy – „neobsazenost“.  Nu, nakonec jsme vyhověli, od té doby každý týden, kdo si chtěl odpočinout a vynechal, byl za padoucha :-))).
     On měl tímpádem zajištěno, že bude mít každou středu plný dům, my zase, že každou středu nás naši kamarádi najdou na stejném místě a nebudou muset počítat, je-li lichý nebo sudý týden, případně utrácet za telefouny obvoláváním ostatních. A tak to šlo, bylo to báječný – až:
     Až jednou jsme přišli a „naše prostory“ byly obsazeny nesympatickou společností jakéhosi podniku, který propíjel před Vánoci, jak už to tak bývá, nějaké fondy. Dostali jsme sice "náhradní ubytování" u stolu kdesi uprostřed lokálu, kde nás z jedné strany atakoval řev a cinkot od stolu u výčepu a vlezlá elektronická hudba hracích automatů.  Z našich milých míst, kam jen občas toužebně zalétly naše zraky, zase vyřvávala nevázaná zábava zbohatlických zpustlíků. Měli dokonce objednané svlékající se umělkyně, které svými těly nepřejícně zakryli našim zrakům, abychom náhodou neviděli ani kalhotku, natož něco víc...  Naše frustrace stoupala k vrcholu, ovšem to jim nebránilo v tom, aby později neotravovali s přáními typu "Vole, zahrejte nám Stánky" a podobně.
     Pan hospodský měl ten den při počítání penízků velkou radost. Další středy ovšem už méně, protože najednou tam přestali chodit hosté, kteří se nabalili na nás. Že jsme nic nevysvětlovali a naše tehdejší návštěva byla současně poslední, je nabíledni.

     Nevím, jaké z toho plyne poučení. My jsme začali chodit jinam, vystřídali několik štací, než jsme se uchytili tam, kam chodíme dosud a kde máme „doložku nejvyšších výhod“. Do zmíněné hospody už dávno chodí jiní, ba lepší muzikanti, protože atmosféra je tam opravdu jedinečná. Jen v mých očích bude majitel navždy nečestný křivák, který pro třicet stříbrných podrazí kohokoli.

     S odstupem času přemýšlím, co šlo udělat jinak. Kdybychom se to dozvěděli dřív, než po našem příchodu do hospody, asi bychom se zařídili jinak, třeba tu středu vynechali (i když obvolávat dvacet lidí, že "dnes se to nekoná" taky není žádná radost). Možná bychom měli víc starostí, než jsme měli, ale neztratili bychom jakýsi pocit vzájemné důvěry. Důvěra je nedělitelná, není jen o tom, že vždycky najdeš svůj stůl, ale i že tě hospodský nepodvede, neokrade, na lístku nepřibudou neoprávněné čárky, maso nebude z kočky a brkaše z pytlíku.

Koldak

linkuj.cz vybrali.sme.sk