Však jsem to také četla ve veškeré dostupné literatuře na téma mezilidských vztahů (shltla jsem haldu dívčích románků stařičkou Červenou knihovnou počínaje): „…milostným pohledem patřil na kaskádu nádherných vlasů, rámujících její zasněnou tvářičku. Svými prsty hladil tu něžnou záplavu, která jak svatozář zvýrazňovala pohled milovaných mandlových očí…

     Bohužel, ač na kanapi s knížkou jsem byla jednou žena-vamp, příště unesená princezna, v civilním životě jsem byla zoufalec s neustále mne zrazujícím tělem. Marně jsem bojovala s knižními vábničkami, tvrdá skutečnost byla úplně jiná. Vlasů jsem měla tenkrát dost, což o to, ale protože jsem si je často myla a sveřepě odmítala jiný účes než rozpuštěné volně dolů plihnoucí cáry (to za stavu bezvětří) či rozcuchané křoví s jedním vykukujícím okem (za sebemenšího větříku), nevyvolávala moje hlava u nejbližšího okolí žádné obdivné povzdechy. Nenajde se ženská, která by byla s přirozeným stavem a barvou svého nejvyššího obrostu spokojená. Já, jakožto dívka od přírody kudrnatá, jsem netoužila po ničem jiném, než po hladkých splývaných vlasech – něco, jako mají Japonky. A tak jsem jednou umluvila – donutila maminku, aby mi vlasy vyžehlila. Daly jsme na stůl deku, já na ni vlasy, a zoufalá maminka je opatrně narovnávala. V tanečních jsem pak měla překrásné dlouhé vlasy, které se kolem mne při polce točily jak sedačky na kolotoči. Ano, jednou jsem byla naprosto spokojená, viděla jsem ten nádherně závistivý pohled svých vrstevnic, protože jsem měla něco úúúúúúúplně jiného. Příští taneční večer však byl debaklový – protože nesnáším nošení deštníků (já každý hned ztratím) a cestou do Repre hrozně lilo, maminkou znovu nažehlené vlasy zmokly.

     Do sálu pak vcházela čerstvě se vynořivší mořská víla... Ovšem, po krátké chvíli, kdy mé kudrny uschly, jsem konkurovala ženám kmene Papuánců. Jeden čas se podobnému účesu říkalo Angela Davisová, podle známé černošské bojovnice, která měla díky vlasům hlavu velikosti mlýnského kola. Já tenkrát taky, drahé přítelkyně, já tenkrát taky….

     Když se tak na sebe dívám pohledem vzpomínek, vidím dlouhé vychrtlé stvoření, na němž žádné maminkou našité volánky nedokázaly vyvolat dojem něžných dívčích tvarů, s kloubnatými koleny, dlouhá chodidla v příšerných nízkých lodičkách (měřila jsem totiž bosá 176 cm, všechny holky byly o deset čísel menší),  to vše halené kaštanovou lví hřívou. Díky bohu, mně to tenkrát vůbec nevadilo; podle hesla „která ho neukecá, ta ho nemá“, jsem tanečníky zaplavovala svou  vyřídilkou. Huba mi opravdu jela a myslím, že to bylo asi jediné, co kluky ke mně mohlo přitahovat. Ale – se mnou se bavili a nemuseli ztrémovaně myslet, jak a kam kterou nohu právě klást. Klátili jsme se spolu spokojeně sálem, občas i za spolupráce rytmu a já si vůbec nevšímala zoufalých pohledů své maminky.  

     Dalším šokem (pro mou maminku) bylo, když jsem se rozhodla pro změnu barvy. Jestli jsem snad četla o ohnivé záplavě, rozprostírající se na bílých polštářích – nevím, ale opravdu jsem si vybrala barvu nejžhavější rudé. Pamatuji si, že když jsem pak, po provedené proceduře, vyhlížela spokojeně z okna a ještě hrdě zavolala: „Mami, to je krása, viď?“, tak se nejprve proměnila v Lotovu ženu, aby v následujícím okamžiku udělala čelem vzad a zmizela z ulice. Vrátila se až pozdě večer, kdy já už ležela v posteli a svou „žhavou lávu“ měla opravdu na polštáři.  Maminka jen řekla: „Pokud budeš mít tohle na hlavě, tak se ke mně nehlaš!“ Musím uznat, že druhý den jsem byla ve škole nejvyhledávanější dívkou. Kdyby mi narostla uprostřed těla třetí ruka, nebyla bych nápadnější. Měla jsem barvu nejvýstřednějšího období Báry Basikové... Ale stejně jsem na to byla pyšná a hrdě vydržela až do konce týdne. Pak jsme s maminkou na mou hlavu sveřepě patlaly všechny možné tmavé odstíny, které se nám podařilo sehnat. V pondělí jsem odešla do školy s hlavou barvy běžně lidské. Pochopitelně jsem procházela i obdobími dalších variant péče o vlasy. Dokázala jsem si na hlavu dát s dobrým úmyslem největší zhůvěřilosti. Divím se, že nejsem skin...

      Vzpomínám, jak mi při jisté příležitosti, (tentokrát vlasů se netýkající), řekl jeden hodný pan doktor: „maminko, příroda je neskutečně silná, ta přežije i vaši péči“ – to bylo v prvých dnech mého mateřství, kdy jsem se snažila konat dobro svému dítěti. Příroda vydržela opravdu všechno; když jsem jednou skoro přišla o vlasy, protože jsem zrovna chtěla být nááááádherně blond, něco jako slavná Marylyn, tak se prostě všechno co neodpadlo ostříhalo, a já excelovala v ulicích s blonďatou hlavou na ježka. A víte, že mi to tenkrát docela slušelo?

     Poslední dobou je středobodem mého zájmu lichotivá barva meruněk. Světlounká měděná, barva ještě panenských hliněných květináčků, ve kterých mám vedle počítače tužky. Tak ta by se mi teď líbila... Jéje. Ale – máte-li vlasy původem tmavé, místy díky životním stressům (a věku) šedé, současně však převážně blond, je těžké najít značku, jejíž patličky by vytvořily ten jediný, pravý, neodolatelný odstín. A tak neustále experimentuji.

     Všude kolem vře počínající léto, mužům se kalí zrak touhou (já vím, že to tak není, ale zní to hezky, ne?) a my bychom potřebovaly, aby naše tváře, ramena, naše výstřihy  - byly lemovány vlasy krásnými a zdravými, nejlépe přesně takovými, jaké má ta mizerná podvyživená mrcha – modelka v televizní reklamě….  

daniela@kudlanka.cz