O tom, jak nahlas křičeli ptáci v korunách stromů, se raději nebudu rozepisovat. Z akátu na mě přímo medově tekla vůně jak pomalé blues. Po kalné vodě proplouvaly kačeny v párech. Nenápadná kachnička a kousek vedle ní hrdý, majestátní kačer se svou sametově zelenou hlavou. Jak říkám, večer jako stvořený pro lásku. I tu kačení. Prostě všechno napovídalo tomu, že nikdo nemá být sám a každý tvor, ať už pták, savec, hlodavec, hlavonožec, ba dokonce i nepatrná baktérie, si má hledat druha. Bylo mi horko, klopýtala jsem ve svých nazouvácích po úzké pěšince ze stran lemované vysokou trávou a jako drobenkový koláč sypané kamením. Přes všechnu tu nádheru kolem sebe mě napadaly myšlenky neveselé. Nejdřív mě napadlo, že za necelý měsíc mi přibude další zářez na pažbě té mizerně střílející pistole mého života. Zapátrala jsem v paměti, kdy poprvé jsem dostala strach ze stárnutí. Strach? Vlastně to není žádný strach. Dokonce se těším na dobu, kdy budu bělovlasou babičkou a každou neděli v cukrárně u Mahlera (v této představě jsem se nějak vtělila do vévodkyně Sophie La Talliére d´Hayguéres-Kevelsberg – vřelé díky, pane Ladislave Fuksi za vaši knihu Vévodkyně a kuchařka, neb její nostalgie ve mně doznívá dodnes – a cítila se v duchu jako ona, když popíjela svou griotku v kavárně pana Musila) si budu s podobnou chátrající bábinkou vyměňovat své dojmy a pozorování ohledně vnoučat, pravnoučat,  bolestí v kloubech a píchání v zádech. Dopřejeme si kafíčko, zákusek a šťopičku griotky a nejnovější trendy v líčení a tvarech špiček bot nás už budou nechávat naprosto chladnými.

Jenže – s tím babičkováním mi došlo, že budu ochuzena o jeden ze svých raných snů. Že nikdy neoslavím zlatou svatbu. Představa, jak sedím na radnici vedle šedivého mužíka a svou pěstěnou, leč i přesto roztřesenou rukou ho hladím po té jeho drsné tlapce a za námi celá naše rozvětvená rodina (vždycky jsem chtěla mít velkou rozvětvenou rodinu, protože jsem jedináčkův jedináček a všem kamarádkám jsem záviděla bratry, sestry, tety, strýce, sestřenice, bratrance a další příbuzné) a já s úsměvem na tváři a slzou v oku vzpomínám na těch společných padesát krásných, i když ne vždy veselých let a děkuji Bohu za to, že nám dopřál celý ten čas. No, tak to mě teda nečeká, maximálně kdybych se příští týden vdala podruhé a dožila se devadesátky (což mě tak navádí k myšlence, že bych si musela najít chlapa nejmíň o patnáct let mladšího – vzhledem k průměrné délce mužského života). Tak to zase ne, na zajíčky a mladší samečky já nikdy nebyla. Takže milá fantazie, prrrr! Budu ti muset trochu přitáhnout uzdu! No a zdá se, že mi nehrozí ani ta devadesátka, protože jestli se nezabiju sama tou svou ztřeštěností, tak to určitě udělá někdo z mých blízkých, tedy hlavně přátel a kolegů, protože je jistě stokrát denně doháním přinejmenším k pokusu o zabití, ne-li přímo o vraždu. Jsem totiž nenapravitelná optimistka a věřím, že vlastní děti a pes by mě nezabili, protože přes všechno zlé, nutné a „musíš-to-udělat-hned-protože-jsem-to-řekla“, jsem pořád ještě nositelka jídla a jiných požitků.

Po dalších padesáti metrech mi došlo, že: tady, u Moravy, žádný stříbrný vítr, ani ten Šrámkův, nefouká a jestli kdy foukal, tak rozhodně ne pro mou maličkost. Že místo krásného zamilování si tu tak maximálně uženu vyvrtnutej kotník, jestli se nezačnu pořádně koukat pod nohy. Sbohem, moje vzrušující a vášnivé představy sličného a silného muže, který by schválně kvůli mně chodil denně nejméně třikrát k řece a s neklidem v očích a bušícím srdcem by vyhlížel, kdy konečně půjdu se psem, aby mě mohl na pár okamžiků jen spatřit, neodvažujíc se oslovit mne... Teprve po roce (několika letech?) by se odvážil, vyčkal by na teplý letní večer, kdy slunce bude nízko nad obzorem, poslední ohnivé červánky se budou zrcadlit na hladině a vrbičky budou něžně šeptat, vlnky bude vítr čeřit a kačeny chystající se na hřad budou lehce gágat, a on by vykročil vstříc své vytoužené ženě, přemožen hlasem srdce a přírody, a náhle by mne objal, vášnivě políbil a vyznal se ze své lásky. A já bych mu přiznala svou nenaplněnou touhu po jeho orionovém zraku a předobrém srdci a odcházeli bychom v objetí společně domů, psa zanechajíc zuřivě pobíhat ve vysoké trávě.

Takže tudy asi cesta taky nevede. Kromě skutečnosti, že na to samé myslelo asi několik desítek žen od nás ze sídliště a pořídilo si proto psa jako prostředek k seznámení s mužem (tý vole, říkala mi Naděna nejméně dvakrát týdně u kafe, budeš venčit psa a třikrát denně budeš potkávat samý fajn chlapy, co zas venčí svoje psy a popovídáš si a seznámíš se tak lehce, že nebudeš vědět, jak – zdá se, že to kamarádka myslela ironicky a chtěla se mi za cosi neznámého pomstít). Zrovna tady, to je Maxíček, jeho panička Vlaďka dnes neběhá, aha, tam je vzadu, no a tady zase Ejbinka, jo, je to Ejbi, už vidím paní Tyršovou, jak se blíží, a hele, tady je zase Aronek. Aronku, kde máš pánečka? Ahoj, Terezo, ten Aron teda roste jak z vody! No ne, tak tady je první pes, kterého dnes venčí jeho páneček, a ne panička. Ahoj kluci, jak se máte? Jo, Dan je fešák, jak má krásnou srst, no jo, kokr, jak se leskne. A co ty, Michale? Co škola? Dobrý? Už aby byly prázdniny, viď? Co naplat, Michal má třináct, takže ať vás ani náhodou nenapadne myslet na cokoliv jiného, protože já nejsem žádnej pedofil (i když na rozdíl od pedagogů mám děti, hlavně ty moje táborový, upřímně ráda).

Když jsem se pak vracela domů kolem supermarketu, potkávala jsem zase jen a jen samý ženský, povětšinou obtěžkané igelitkami s nákupy, rozdivočelými potomky a na lavičkách před domem s pečovatelskou službou posedávaly zdatné důchodkyně s hůlčičkami, francouzskými holemi i bez holí – abych tedy neublížila tomu nešťastnému mužskému pokolení, nebyly to jen důchodkyně, i jednoho muže-důchodce jsem tam viděla – takže poměr se zastavil na deseti ku jednomu.

Tak – do prčic a zpátky –

kam jste se poděli, vy všichni chlapi, muži, pánové a gentlemani –

vždyť je tak hezky...