Kotatka byla v poradku, aspon v ramcich moznosti, nikdy se docela nevzpamatovala ze sveho traumatickeho raneho detstvi. Christian se o ne staral dobre. Trapilo mne jenom, co s nimi bude, az ja odjedu. Alain sel hned druhy den do prace a ja jsem za tyden mela schuzku s kanadskym konzulem. Jezdil sem dvakrat do roka z francouzske Marseille na jediny den.  Prozila jsem ten tyden v napeti, co kdyz mne Kanada neprijme? Nevedela jsem vubec, jak to chodi. Vesla jsem do prostorne svetle budovy a zaklepala na prislusne dvere. Otevrel mi sam konzul, nikdo jiny v cele budove nebyl, nemel ani sekretarku. Byl to Francouz z Quebecu, rekla bych kolem 35 let, ale  vypadal mladsi. Mel pekne hnede vlasy a teprve pozdeji jsem si vsimla, ze je to paruka. Choval se velice odmerene a ja jsem si chte nechte  musela vzpomenout na srdecne svycarske konzuly. Vyplnil nejake papiry a trosku pratelsteji dodal: "Ze mluvite anglicky vam hodne pomuze".   Pak mi dal svazek listu a opet uredne rekl: "Tohleto si  nechte vyplnit na emigracnim urade a ja prijedu zase za pul roku..." "Taaak!  A co ted?"

     Jasne, Alain mi rekne, ze teda je to daleko jedodussi jet s nim do Francie a bude mit pravdu. Jenze, jak jsem se driv bala zamori kvuli vzdalenosti, tak ted mne daleka Kanada lakala. Dalsi den byla sobota a my jsme sli do kina a pak na veceri do jedne restaurace, kterou jsem milovala, uz nevim jak se jmenovala, ale vsechno jidlo stalo kolem 5 dinaru na osobu a meli tam jako predkrm uzasny koktejl z morskych  potvor, ktere Alain miloval a  naucil milovat i mne.

     Kdyz jsme sli pak po ulici k autu ozvalo se za mnou najednou tichounke:Hamadi... Hamadi... Alain si niceho nevsiml, ale ja jsem se ohledla prekvapene dozadu. Za nami sli dva kluci, ktere jsem znala jeste ze svych prvnich dnu v Tunisu, Jamel  a  Michel. Tvarili se jako ze oni nic... jasne, skoncilo leto a studenti se vratili na university... patrne i muj pritel z leta, Hamadi, s cernyma zhavyma ocima, ktery se ode mne nehnul celou tu dovolenou a o sve lasce mne presvedcoval kazdy vecer, co jsme spolu protancili a procourali po mistnich barech, ale jehoz vasnive reci jsem brala s reservou.

Nastoupila jsem do auta, ale mela jsem v sobe zmatek. Nerekla jsem Hamadimu ze zustavam v Tunisu, nepovazovala jsem to za nutne. Ty tri tydny s nim byly fajn, ale dost se mne snazil tlacit k sexu a ja jsem predpokladala, ze mu stejne o nic jineho nejde. Krome toho jsem tenkrat mela v hlave jeste prilis zivy rozchod s Lukasem. ..Presto jsem na nej myslela, kdyz mne v noci Alain  bral do naruce... a vycitala si to.

     O par dni pozdeji jsem musela jet na emigrak za Saidou a potkala jsem blondateho Michela.  Polibil mne na obe tvare, nadsenej, ze mne vidi. Byvali jsme tehda dobri pratele a tak mi zacal vycitat, ze jsem mu nerekla, ze po dovolene zustavam v Tunisu.. " a Hamadi vi, ze jsi tady?" Zavrtela jsem hlavou. "Ne, nikdo to nevi."  "Prijd v patek do cafe de Paris.. Jedu zitra do Soussu a Hamadi je tam na praxi, reknu mu, ze jsi tady."

"Michel, ja nejsem sama, jak sis vsiml, mozna tady zustanu a mozna ne... kdybych neodjela, prijdu tam za tri tydny v patek." "A nemuzes tento patek?" "Nemuzu a hlavne nechci. Ja s tim klukem ziju. Musela bych mu lhat kam jdu. Bude odjizdet za 14 dni a ja nevim, jestli nepojedu s nim, fakt jeste nevim."

      Pokracovala jsem sama do emigracni kancelare za Saidou. "Alena, ty odjizdis s Alainem?" zeptala se mne malicka Arabka. Musela jsem rict ze ne, i kdybych se nakonec pro odjezd rozhodla...  Mysleli jsme, ze navrat zpatky do La Marsy vsechno vyresi, ale nebylo to tak. Porad jsme se dohadovali, co bude nejlepsi pro oba. "Kdybys tady zustala sama, muzes se nastehovat ke mne!  Ziju sama a budu jenom rada, kdyz tam budes se mnou." Vedela jsem uz, ze Saida je rozvedena. Rekla sem ji, ze jeste nevim, ale ze ji moc dekuju. Mela jsem tedy postarano o ubytovani v pripade, ze bych nikam nejela.Uz bych se nemusela bat, ze zustanu nekde na ulici. Jean-Mark a Christian uz odjeli, pronajem Dar el Deflat byl strasne drahy, takze  Alain by si to sam nemohl dovolit. Prodlouzili mu navic pobyt – o co pretahl dovolenou dole na jihu, takze zustaval skoro do konce listopadu. Museli jsme se stehovat z La Marsy.

     Na strese se k sobe tulila kotata, ale nesnazila se vyskocit...Mela silene blech a pokud byla venku, tak  Alainovi nevadila, ale uvnitr je nechtel. Kocicky byly porad tak vyhuble, kdyz na ne clovek sahl, nahmatal jen kosticky.....

     Prijeli jsme do Radezu, male rybarske vesnice. Domky na spadnuti, vsude bylo videt bidu. Alain zastavil pred malym domkem. Nevadilo mi to, pripadal mi, ze je daleko utulneji, nez vila v La Marse. Maly obyvak, loznice a kuchyne, pro nas dva perfektni. Problermaticka byla jen doprava do Tunisu, musela jsem privozem pres morske rameno. Chodila jsem po puste plazi nedaleko naseho domku, bylo chladno, vitr, vlhko, citila jsem se strasne opustena. Bylo to daleko horsi nez v LaMarse. Obcas, kdyz zasvitilo slunicko, jsem sla s kotatama na zahradku, ale nebylo zde co delat i pres to, ze jsme nemeli uz sluzebnou.

     Uklid a vareni pro nas dva nestalo za rec. Chybely mi ale knizky, strasne mi chybely! Navic zde nebylo nikde topeni. Z te vlhke zimy jsem dostala zanet mocoveho mechyre a svijela se bolesti, kdykoliv jsem se sla vycurat. Alain mi poradil zajet do Tunisu do lekarny. Nabidl se, ze mne zaveze az prijede z prace, ale ja se tam vydala sama hned pristi dopoledne. Lekarna mne prekvapila, vypadalo to, ze lidi pouzivaji doktory opravdu jen v nejhorsim pripade. Jinak si zaskoci do lekarny, vysvetli svuj problem a lekarnik prinese lek, jaky potrebuji.. Kdyz jsem se vratila, mela jsem 40 stupnu horecky a bylo mi strasne zle. Cestou jsem musela dvakrat vystoupit z dusneho, preplneneho autobusu, protoze jsem se bala, ze omdlim. Alain se vydesil, kdyz mi zmeril teplotu. Trasla jsem se jako drahej pejsek zimnici.. Ten chlad vychazel ze mne, i kdyz mne Alain zabalil jak mohl nejvic, zuby mi cvakaly zimou. Netusila jsem, ze to uz se hlasi nemoc, ktera mne jednou zabije.

Alena Kenedy, Yukon, Kanada

linkuj.cz vybrali.sme.sk