Už dávno se totiž, po skvělých zkušenostech s Babulkou, rozhodli, že jejich další pes bude trpasličí pinč. Jsou to pejsci vážící kolem čtyř kil, zrzavě hnědí nebo černí s pálením, kteří stavbou těla připomínají dobrmany. Toto plemeno je charakteristické svou inteligencí, veselostí a bezpodmínečnou láskou k lidem. V současné době je však ono plemeno, co se poptávky týče, u nás v ČR tak trochu v ústraní, takže sehnat vysněného pinče nebylo pro mé rodiče vůbec jednoduché. Ještě ke všemu si přáli fenku a všechna štěňata patřičné ráce byla pohlaví mužského. Už to začínalo vypadat špatně, když tu se dozvěděli o dalších štěňatech. Hned se tam rozjeli na čumendu. Domů se pak vraceli bez nějaké té tisícovky, ale za to s tříměsíčním štěnětem, které se rozhodlo, že „támhleti lidi tak pěkně voní, s těma se budu kamarádit.“
     Psí slečna neměla jméno, vychování ani zkušenosti. Za to se honosila neuvěřitelnou zvědavostí a zbrklostí. Naši ji doma položili na podlahu a pak na sebe všichni navzájem koukali. Naši netušili, co mají čekat od štěněte a pejska zase nechápala, co bude dál. Máma se rozhodla, že pesa potřebuje vyvenčit. Papla pesu a vynesla ji před dům. Tím to začalo. Zapomněla vážení, nikoli na jahody mražený, ale na to, že tříměsíční štěně proleze mezi plaňkami našeho plotu jako nic. Pesa se nechala položit do trávy, natáhla do čumáčku zajímavé pachy a vyletěla jako střela kalená. Prolítla plotem a napálila to směrem k městu. Volat na ni nemělo smysl — dovolávejte se psa, který nemá jméno.
     Máma (důchodkyně a na šesticentimetrových podpatcích) si spočítala poločas přežití štěněte na silnici a vylétla za psem jako řízená raketa. Jeden skok k plotu (ten plot je jen o patnáct centimetrů menší než maminka), pak se opřela rukama o horní tyčku a plot přeletěla jako desetibojař ve vrcholné formě. Na druhé straně dopadla do podřepu, kterým by vytřela zrak i Trinity z Matrixu. Nezdržovala se čekáním na potlesk a během několika sekund přešla na další disciplínu – sprint na tři sta metrů.
     Toho času jela svižným tempem po ulici sousedka na kole. Příjemné sobotní dopoledne, šustění pneumatik na asfaltu... K jejímu hlubokému překvapení ji náhle z pravé strany předběhla má matka. Sousedka prý zastavila, aby tento fakt vydýchala, ale maminka v tu chvíli viděla jen psa, pádícího několik desítek metrů před ní.
     Pesa naštěstí závod vzdala a zahnula do otevřené branky jedné předzahrádky. Tam byla šťastně lapena, ale celý víkend byla venčena na zahradě pouze na vodítku. Dnes už prý přesně ví, kam patří. O nějakém odchodu ze zahrady nemůže být ani řeči — hlídá si mé rodiče jako ostříž. To jen potvrzuje, že pinčové jsou inteligentní plemeno – pesa přesně ví, na které straně krajíce je chleba namazaný máslem. :o)
     Díky rychlosti odpichu obdržela pejska jméno Kaťuša a maminka se stala terčem dobromyslných vtípků celé ulice. Musím k tomu říct pouze jediné – kdybych já dokázala přeskočit (nikoli přelézt, ale opravdu regulérně přeskočit) náš plot, docela bych se za to plácala po zádech. A to ani nepřemýšlím o tom, že bych měla šesticentimetrový štekle a šedesátku na krku!
Kryska Ostrovní

linkuj.cz vybrali.sme.sk