Na hluboký prožitek prostě člověk musí být naladěn, musí být připraven ho přijmout, jinak místo něho přijde rozladění. Na poslední cestu zesnulou vyprovázela slova jakéhosi duchovního, který mluvil o věčném životě na nebesích v neustálé radosti. A já se zamyslel: nějak mi nejde do hlavy, jak je možné, že příprava na nebeský život je tak krátká proti věčnosti? A přitom fatálně rozhodující pro další posmrtné osudy, vždyť pouze a jenom pouze v tom krátkém životě se kupí skutky, které potom na nějakou stranu vyvažují rameno Boží spravedlnosti.

     Trochu jsem taky nerozuměl, co to znamená žít ve věčné radosti či blaženosti. Existuje vůbec radost či blaženost absolutní? Připadá mi, že to jsou spíš relativní pojmy, pouze míra smutku a utrpení dává radosti a blaženosti nějaký rozměr. A v neposlední řadě, jaký je vlastně smysl toho všeho? Směřuje skutečně celá existence vesmíru pouze k tomu, aby nějaké nekonečně velké množství duší trávilo nekonečně dlouhou dobu v blaženosti (nebo naopak v zatracení a utrpení)?

     To jsou otázky, ke kterým se stále častěji vracím, protože čas, vymezený pro můj život, se sice pomalu, ale přece jen blíží ke svému konci.

Gambrihnus
     Přestože se tomuto hamburgeru mezi českými pivy vyhýbám jak můžu, někdy prostě nemám jinou možnost (přece nebudu pít roztok kyseliny fosforečné) a v mých statistikách zkonzumovaného piva se až do tohoto víkendu držel na prvním místě, než se mi ho podařilo (na jak dlouho?) vytěsnit Budvarem. Děsí mě ale, když někdo podobné statistiky vydává za důkaz obliby tohoto piva mezi pivním národem. Pravdou je, že je to pouze důkaz expanzivní politiky vytlačování menších pivovarů, a to za každou cenu, dokonce i za cenu podstatného snížení kvality.

     Netvrdím, že se gambáč nedá pít, to bych lhal. Ale kdysi to bývalo PIVO, teď už nevidím rozdíl mezi ním a nějakou za tři koruny příšerností, spáchanou pro nějaký obchodní řetězec.

Kolo

     Takhle vpodvečer přišla Verena (má jediná a milovaná) s tím, že bychom se mohli projet na kole. Proč ne, když to bude s odměnou, souhlasil jsem. Zapadající slunce se nám opíralo do hrbů a moje kolo krásně a bez námahy klouzalo z mírného kopce, zatímco Verena zuřivě šlapala do pedálů.
Asi ho mám líp promazaný, pomyslel jsem si. Ve Svémyslicích jsme se zastavili na tu odměnu: „U Tichnů“ čepovali Platan za 15,- (Kozla jsme nechtěli) a do mírného kopce se obrátili k domovu.

     Jeden by nevěřil, jak se rychle ochladí, snesl bych i rukavičky, přestože macatý utopenec mě hezky hřál v bříšku. Verena pořád zaostávala a odpočívala; určitě trucuje, myslel jsem si, nebo že by byla ještě slaboučká po nemoci? nakonec jsem jí velkomyslně přenechal své kolo... Když mizela za obzorem, jen občas lehce šlapajíc do pedálů, zatímco já se dřel na slabší převod a pořád to nějak nejelo a nejelo, mezi kapkami potu jsem si uvědomil, že Verena není žádnej srábek, ale že je něco s tím kolem.

     Bylo. Pneumatiky nafouknutí opravdu jen úspěšně připomínaly.

(Tři postřehy ze života páně Koldakova)

linkuj.cz vybrali.sme.sk