Po pulhodince vypraveni a nazorneho prikladu s okouzlujici Slovenkou (jeste vysvetlim) jsme si uz s Jirkou pomalu balili kufry. Po odstrasujicich historkach o znasilnenych a utrapenych aupairkach jsme byli na konci sil a nemohli delat nic jineho, nez se modlit, ze nas snad toto urcite nepotka. Jirka mi take sveril pribeh aupaira kluciny, ktery prijel do Ameriky, rodinka ho zavrela kamsi do sklepa a tam ho nechala. No pak uz si ale Jirka nepamatoval konec, a tak jsem ho ujistila, ze urcite jel od jine agentury, a tudiz neprosel timto velice uzitecnym skolenim, a tak neni divu, co se mu stalo. Na druhou stranu jsem ale vedela, ze Jirka o sve rodince jen vi, ze ziji kdesi v busi, maji tri kluky a to bylo asi tak vse, takze jsem zase tak zcela bez obav nebyla. Policajt zatim mlel stale dokola to same, co uz mi nasi vtloukali do hlavy ve skolce. Jako napr. „Nebav se s cizimi lidmi, nikomu neotvirej“, tady ted jeste pribylo „Nikomu nedavej sve telefonni cislo, nikdy se s nikym nebav po chatu“ atp. Vsechny rady jsem si prubezne ukladala do sveho mozku. Clovek nikdy nevi, co se mu kdy bude hodit. Po par hodinkach vypraveni skoncil celou show spoutanim nasi slovenske (kdysi) spoluobcanky kovovymi pouty a predstiral, ze nema klic. Opravdu vtipny trik, kazdeho urcite ohromil a mohli jsme se konecne vydat do toho slavneho velkomesta.

     K obedu a veceri nam sbalil hodny kuchar uhledny balicek. Po zjisteni obsahu jsem se opravdu pobavila a premitala, ze me asi kuchar „trosku“ osidil a zbytek si vzal domu pro rodinu. Pri pohledu na ostatni obliceje pri zkoumani potravinoveho pokladu jsem tuto moznost vyloucila, protoze tak rozsahlou rodinu mit urcite nemohl.

      Balicek obsahoval vseho vsudy dietni tortilu, jablko a susenky Oreo, ktere pry jsou v Americe velmi oblibene (zde nam dali ochutnat dve a vzhledem k tomu, ze byly sotva ve velikosti nasi kovove pajdy, tak jsme po poziti ani nestacili poradne poznat, jakou maji chut). (Nasledkem tohoto jsme vecer v New Yorku stravily s Lucy v Mekaci a ostatni nasli polevku, cimz tedy ziskali neskutecnou vyhodu, protoze to byla posledni polevka, o ktere jsem slysela za cely muj pobyt. A myslim, ze jsem nebyla jedina.)

     Vsichni jsme se tedy naskladali do autobusu. Snazili jsme se byt Cesi pohromade, coz se nam povedlo, a tak byla vetsi sranda. Ostatni narodove posleze zacali ridice otravovat, aby nam pustil nejakou muziku. Ridic naladil v radiu jakesi podivne zvuky, a tak tam aktivni Australanka vrazila kazetu heavy metal. Vsichni z toho byli vydeseni, nejvice asi ridic (ktery dostal vdecnou prezdivku Cesilko). Snazil se byt zdvorily a vstricny, ale po chvili divcine kazetu vratil a zacal povidat cosi o mikrofonu ve spatnem stavu a polamanem kazetaku. A tak to tedy Australanka vzala do svych rukou uplne. Prebrala mikrofon a zacala zpivat sing-a-long. Vubec nevnimala, ze pulka autobusu hlasite halekala, ze vystoupeni bylo vcera. Po chvili to vzdala a jelo se dal. Ridic preladil radio a pustil jakesi spanelske songy. Australanka presto vypadala po svem vystoupeni celkem hrde a spokojene.

     My s Jirkou jsme premitali, jestli dneska zase nespadne omylem nejaka budova a tesili jsme se na dnesni zazitky. Preci jen, New York clovek nevidi jen tak kazdy den. Pokud tam zrovna neni jako aupair ci obyvatel.. Zavidela jsem Jirkovi fotak, ja mela jen ten na jedno pouziti a ten vubec nechtel fotit. Tak jsme ho stridave zkouseli vsichni premluvit a tesne pred nastupem do autobusu se to Jirkovi povedlo a zacal fotit. Mela jsem neskutecnou radost a o to vic jsem se tesila na ty ohromne budovy New Yorku. Byla to celkem sranda.

     Po dvouhodinkove jizde se kdesi v dalce zacaly obrovske budovy ukazovat, z cehoz jsem usoudila, ze jsme bez bloudeni a pomerne brzy dorazili do vyletniho cile. Vsichni hlasite halekali, jakoby spatrili neco neuveritelneho. Klabosilo se jeden pres druheho ve vsech moznych jazycich a ze vsech tech zvuku se dalo vyvodit, ze kazdy je New Yorkem ocividne uchvacen. Na okraji New Yorku k nam do autobusu pristoupil jakysi cahoun, celkem sympaticky chlapek a predstavil se jako nas pruvodce timto ohromujicim mestem. Zdal se byt vazne zajimavy, takovy atypicky nebo mozna vlastne typicky clovek zijici v New Yorku. Mel na sobe cerne dziny jako od vietnamcu, takovou osuntelou radoby asi zelenou vetrovku a sepranou cepku. Nesl si s sebou takovou vetsi tasku, ale nikdo nezjistil jeji obsah. Behem cele cesty z ni totiz nic nevyndaval. Kazdopadne se nam zdal jako nejsuprovejsi pruvodce. Nejprve nas vzal na prohlidku Rockerfellerova palace, kde jsme se vsichni ofotili jako spravni japonsti turiste a zacali pobirat vsechnu tu krasu obriho mesta. Take jsem si vyfotila legendarni zluty taxik.

     Nas pruvodce opravdu nelenil a protahl nas snad uplne vsude. Take jsme se svezli lodi se zvlastnim prapodivnym pachem kamsi na druhy breh a po ceste jsme videli pidi sochu Svobody. Opravdu me prekvapila velikost, myslela jsem, ze je to gigant a stale jsem se presvedcovala, ze jsme od ni moc vzdaleni. Kdyz jsme se priblizili uplne nejbliz, tak jsem se teprve na vlastni oci presvedcila, ze Socha Svobody je opravdu podobna te z Legolandu. Uvahy typu „jestli ta socha v Legolandu byla lepsi“ jsem radeji vynechala a nabidla sympatickemu pruvodci ceske bonbony Bonpari, aby taky trochu vedel. S chuti si vylosoval bonbon s jahodovou prichuti a desne si pochutnaval. To urcite jeste v zivote nejedl. Jeste jsme minuli nejake mosty a uz jsme byli zase nekde uplne jinde. Take jsme se byli divat na diru po dvojcatech, obrovska oplocena plocha a kolem plno pilnych fotografu. Nas cely autobus se vysoukal ven a zacal fotit podle vzoru ostatnich. Ja usoudila, ze radeji obsadim konecne volny zachod, protoze nejaka dira me zkratka moc nezajimala.

      Take jsem samozrejme videla Empire state building, opravdu pekny kolos, a tentokrat jsem nezavahala a udelala si snap shot zespoda. Fotka se moc povedla. Jirka a spol. vylezli az na samy vrchol. Pak se mi vsichni sverili, ze kdyz vyjizdeli do osmdesateho patra, tak uz jim pomalu lezly oci z dulku. Byla jsem rada, ze Lucy touto vysokanskou budovou take neni zaujata, a tudiz jsme se mohly vydat na prohlidku mesta. Rozloucili jsme se s pozdravem, ze se urcite nekde v New Yorku potkame.

Chtela jsem si vybrat nejaky pekny suvenyr, ale po zjisteni, ze zcela vsechno je made in China, jsem si to rozmyslela a koupila vyhodne jakesi pohledy, ktere sice take byli made in China (ale jine k dostani v New Yorku proste nebyly) a vecer je s Lucy v Mc Donaldu peclive vypsala a poslala smer Cechy. Mimochodem, docela jsem mela problem vysvetlit mistnim zamestnancum, ze si preji obycejnou zmrzlinu s kakaem na vrchu. Kdyz uz jsem to chtela vzdat, tak se jim nakonec nejak rozsvitilo a naservirovali mi opravdu chutny shake. No whatever :-).

     V obchode s elektronikou nam nabizeli polovicni ceny na vsechno zbozi, ale v krame sidlili tri divni chlapici, a tak jsme to radsi vzdaly a rekly si, ze to zkusime v nejakem normalnim obchode. Tam zase pro zmenu chteli, at si odlozime ruksaky, tak jsme to take vzdaly, protoze o zbytek uspor plus obsahy bagliku jsme prijit rozhodne nechtely. Samozrejme to vsechno mysleli dobre, chapu. Brouzdaly jsme pak jen ulicema sem a tam a tam a sem, az se setmelo a byl cas jet domu.

     Vsichni jsme se shodli, ze New York na Prahu proste nema. Jirka vsechno ochotne potvrdil, protoze v Praze bydli. Ridic vypadal celkem v pohode, tak jsme verili, ze nas bez problemu dopravi na nasi skvelou ubytovnu. Byli jsme hrozne utahani...

Katka Kolářová, Charleston, USA

linkuj.cz vybrali.sme.sk