Uznávám, že reklamy jsou nutné, pro podnikání dokonce životně potřebné. Záleží jen na nás, jak dalece dokážeme být vůči jejich útokům imunní, v horším případě, jak často podlehneme. Zda opravdu jdeme a koupíme, později opravdu používáme a chválíme, nebo po několikerém upotřebení stydlivě založíme do nejskrytějších útrob ve sklepě. Komerce je dnes ve všem kolem nás, mám pocit, že "správného obchodního ducha" nalezneme v každém oboru. Dennodenně máme v domě haldu barevných vábniček. Na poličce za vchodovými dveřmi, kterou jsme si za tím účelem nechali udělat (aby nám doručovatelé nedávali reklamy do schránek), je jich stále plno. Přesto nějakou záhadou dostávám plno obálek přímo na jméno – slibujících například miliónovou výhru – jen když „Vy, paní Goldweinová, si objednáte náš soubor cédéček za vynikající a minimální cenu šestnácti stovek a zařadíte se tím pádem do slosování“, dále magazíny obchodních domů, které mi garantují vynikající kukátko, soubor kapesních minitaštiček, přívěsek, vypadající skoro úplně jako zlatý – ovšem jen v případě, že jim dodám další oběť.

Ovšem, od jistého času jsme zaplaveni i reklamami veterinárními. Jak to začalo? Lenka vrátila z psího čůrání, byla celá vyděšená: "Mami, ten pán, co má bobtailici – znáš přeci tu čubičku maxipsa Fíka, jak si s ní Můr tak rád hraje – tak její pán říkal, že mu minulej pes umřel na leptospirózu! Měl polského nížinného ovčáka a nechal mu dát jen jedno očkování místo dvou a když si jeho ubohej pes líznul z louže, kudy musela projít nakažená myš..." Chudák holka, měla v očích výraz velkého děsu. Uvědomila jsem si, že i kdybych se před ní v ten ráz roztekla na  zelený blems z amerického sci-fi nebo proměnila v zombie, tak by se netvářila zoufaleji. Vrhla se k telefonnímu seznamu a vypisovala všemožné a hlavně vše možné slibující veterináře.  Posléze se jala volat a volané podrobovat křížovému výslechu na téma smrtelné psí choroby versus jakákoliv dosažitelná očkování. Byly jí pochopitelně poskytnuty informace, že být Lenkou, v životě si něco tak choulostivého a v každém okamžiku zániku vystaveného nepořizuji. Fakt, mít dnes psa, znamená opatřit si nejméně dva tři známé veterináře. Jeden bodne včeličku proti nemoci, druhý bodne včeličku proti bolestem, způsobeným očkováním, třetí léčí případné alergické následky předchozích. A to si představte, že stejně jako u lidí, je možnost běžné i alternativní medicíny i u zvířátek! Jen tak, tichounce v pozadí, se pak krčí účtenky. Cena za vstupní prohlídku, počůraného doktora, injekci, vhodné vitaminy a minerály, nejvhodnější granule, doporučený psí šampon na suchý či mastný chlup, kondicionér pro psy menších ras, kostičky na čistění zubů, psí kartáčky na zuby, moc a moc krášlicích nástrojů, které ochotná sestřička předvede a doporučí, šatičky na jaro, léto, vítr, déšť, sníh, parádu, do lesa, sprej proti blechám, bruceliózním klíšťatům, vším a především a hlavně na vyždímání posledního desetníku ze zvířecího majitele.<?xml:namespace prefix = o />

Lenka – hromádka neštěstí, drahnou chvíli takhle komunikovala, všude nahlašovala jméno a adresu našeho psa, čímž způsobila, že ve dnech budoucích schránku zahlcovaly nabídky od veterinářů... Když usoudila, že už podnikla dost, sejmula „na životě ohrožené“ štěně z krku a umístila na můj klín. Do ruky mi dala slizkou ohlodanou trosku zeleně zbarvené kostičky, kterou už měsíc Můr ohlodává. Z umělé kosti, kterou dostal od Roberta – byla tehdy sotva o pár centimetrů menší než on – byl už jen žvaneček. Pak zapnula počítač a věnovala se své nejčerstvější lásce: Warcraftu, podle mne stupidní počítačové hře. Ale budiž… Situace se zklidnila, konkrétní nebezpečí snad zatím nehrozilo. Robert v mezičase vyluxoval lednici, nevyluxoval obývák, a hltavé psisko se mi dvakrát zakouslo do palce.

Hlavně, že budeme na vše připraveni…

daniela@kudlanka.cz

linkuj.cz vybrali.sme.sk