A vznikla láska. Bez nadsázky, trvá rok a půl. Bylo to štěstí nebo ne? Najednou jsem zjistila, že jsem ještě schopna se radovat ze života, že by to šlo i jinak než chodit domů s tenzí a z povinnosti. Že mám ještě v sobě to, o čem jsem myslela, že už dávno odumřelo. Je taky ženatý, ale manželství nerozvracíme, jeho manželka  pracuje na separaci od něj i od rodiny už asi tři roky; na mě to dělá dojem, že čeká, až bude jejich nejmladší syn plnoletý. Stýkáme se pravidelně, občas si utrhneme i pár dní pro sebe. Víme, že situace je neřešitelná, děti ještě nejsou nezávislé ani v jedné rodině...

     Dáváme si vzájemně ten kousek štěstíčka... Nikdo na nikoho netlačí, jen je nám spolu prostě dobře, toužíme po sobě, bavíme se i o problémech, máme takové „paralelní“ manželství. Prostě „nevlastní“ manžel.:-)) Oba jsme byli citově vyprahlí. Jsem šťastná, že to mohu prožívat a chtěla bych víc, jenže by trpěli jiní. Mám na to právo?  Morální závadovost situace nekomentuju:-))) To ponechám mravokárcům a jejich odsouzení mě neděsí.

      S tím „vlastním“ jsem schopna vycházet asi jako s nepříliš milovaným bratrem, úsporná technická komunikace, o provozu domácnosti, o dětech. Vcelku se snaží, byli jsme asi 3x v divadle, netroufla jsem si odmítnout dárek k výročí.... Žijeme vedle sebe. Můj vztah k němu je určen pocitem povinnosti a zodpovědnosti. Občas se zabývám úvahami a prognozami... tuší/netuší? Nevím. Nechce nic řešit, situace mu nakonec vyhovuje, má plný servis, nehádám se, nestěžuju si, snažím se nepřekážet, všechno zajistím, je to má daň za kousek svobody. Asi trpí. Jestli využívá svou volnost? Netuším. Nepřeju mu nic zlého, odpustila jsem mu, že nebyl takový, jakého jsem ho chtěla mít a nechávám ho žít a případně i jít... jenže se ho asi nezbavím, pokud neumřu:-))) Největší můj zločin je, že ho nepotřebuju a ani to nepředstírám:-))) Není schopen žít sám, neunesl by to; má po tom úraze a dalších komplikacích drobné zdravotní následky.

     Co závěrem?

     Co jsem získala, co ztratila? Rozhodně jsem v sobě objevila vlastní možnosti a schopnosti, ověřila jsem si, že se postarám o sebe, děti, že potřebuju jen občas to rameno k opření, když je mi těžko. Rozšířila jsem řady svých kamarádů a akční rádius díky autu.

     Selhala jsem v tom, že jsem se nedokázala přes všechno přenést a uchovat „za každou cenu“ dobré manželství. V tom cítím svou vinu. Silnější mají pomáhat slabším, ale – za cenu sebezničení? Ztratila jsem domov, nebo spíš pocit pohody v něm, důvěru v život a radost z něj.  

     Tu radost prožívám jen jinde nebo když jsem sama s dětmi. Zbilancovala jsem a dnes vím, že až bude bilance negativní, dokážu to zabalit definitivně. Prostředky mám připravené. Už jsem dost bojovala a cítím se unavená.

     Že to nemůžu udělat kvůli ostatním? K smíchu, co udělá kdo kvůli mně? Radši zhynout na vlastní nezávislost než se nechat udusit nějakým mužským šovinistou.:-))

(Oni to se mnou mají taky těžký, laskavý čtenář již jistě pochopil:-)) Zde omluva pro vzácné mužské exempláře: „nemám na vás štěstí, ale věřím, že existujete:-) “)

     Nikdo to tak asi nechtěl, ale život se zamotává.... Jaký bude „end of the story“? Budu ho řešit, až přijde.

     Kdo je vinen? –  Je to vůbec důležité?

     Na konci každého příběhu by mělo být ponaučení:  Věřím, že každý si vyvodí své vlastní, že tedy budou rozdílná. Ale tak to už na světě chodí:-)))

                                                                                             Začátek

linkuj.cz vybrali.sme.sk