Co nastalo? Výčitky, pláč, vyhrůžky. Nemá kam jít, já a děti jsme jeho celý svět, vezme auto a napálí to pod kamion... dostal vynadáno, nicméně jsem zbabělá. Vznikla dohoda o vzájemné toleranci a svobodě. Rozdělení kompetencí v domácnosti a finančním podílu. Podmínku – že když začne znovu pít, bude rozvod, akceptoval. Dodnes nechápu, proč neodešel.

     Nabídla jsem mu osvobození, férový, civilizovaný rozchod dvou dospělých lidí, bez trpkosti, ve jménu těch společných let, kde byly i hezké chvíle. Jakoby skončila jedna životní etapa... Snažila jsem se ho přivést k náhledu, že se to netýká jen jeho, že postižený není jen on;  snad to formálně uznal, nevím. Nevím to vlastně dosud... Dala jsem mu volnost, kdyby potkal někoho, s kým by mohl prožít to, co se mnou už nemůže. Natvrdo jsem mu řekla, že mě citově ztratil. Že jsem ho neodepsala jako člověka a otce dětí, že mu přeju štěstí, ale že už mu ho nemůžu dát.

     Nic neřeším, po ničem nepátrám. V rámci vzájemné slušnosti si sdělíme, jestli budeme doma na jídlo a kdy, aby se zbytečně nečekalo a nevařilo.... Své nálady nechť si řeší se svým psychiatrem. Mužské ego je děsná věc. Dozvěděla jsem se, že když mu nasadím parohy, je to horší, než všechno dohromady, co kdy on udělal mě, pokud vůbec uznal, že i on mi ublížil. To jsem ale už taky neřešila. Asi po půl roce přišla recidiva pití. Tajně schovával láhve rumu, bral si pořád dovolenou, seděl doma. Rychle chátral.

     Když se to pak provalilo, byla jsem opět zodpovědná já... Důvod? nesmí se mě dotknout, žijeme jen vedle sebe, kdo by se mu divil... říkal on. A okolí? „Okolí“ pravilo, že jsem ho měla líp hlídat:-))) Ale bylo pod mou úroveň hlídat, hledat  a kontrolovat – dospělého člověka. Tentokrát to vzalo rychlý spád, skončil v protialkoholní léčebně. Ovšem – jen na 6 týdnů, déle ten režim nevydržel. Nicméně  aspoň získal náhled. Vrátil se kritičtější, uznal, že to skutečně bylo alkoholové a ne jiné delirium, že jestli bude dál pít, může zemřít a měl o sebe strach. Zavile mi sdělil, že si můžu dělat co chci.

     Rozchod odmítl s nadějí, že by se náš vzájemný vztah mohl zase zlepšit. No, nezlepšil se.

Začal pracovat, má denně dost daleké dojíždění, je to náročné, ale může být rád, že je toho vůbec po tom všem schopen. Znovu pít nezačal, kouřit ano. Tedy zatím.

     A já se dál zase seznamovala, někdy byla zklamaná a trpěla. Přitom jsem neopomínala plnit nadstandartně své domácí povinnosti, aby nemohl říct, že ho finančně vysávám. Což znamenalo a znamená: převaha financování a většina domácích prací, on částečně vaří a nakupuje.

     Ale pak – nevím, jestli to mělo nebo nemělo přijít, ale stalo se...

Hana Matysová, Kamenitá Lhota

linkuj.cz vybrali.sme.sk