- Jak to, že se nedovedu zbavit pocitu viny, životní prohry, selhání?

- Nakolik je žena povinna obětovat vlastní životní pocit těm druhým?

- Musí matka a manželka vydržet opravdu úplně všechno?

- Je správný názor, že život není o radosti, ale jen o povinnosti?

- Je skutečně to nejkrásnější obětovat se pro druhé?

- Je to slabost, zbabělost nebo síla?

       A řada dalších otázek; asi  ještě budou přibývat... Ale nejprve o sobě – tedy začátek mého příběhu: Jsem zakrátko 48, VŠ, pracuju v relativně funkční pozici. Mé manželství trvá 25 let, 2 děti – 23 a 20 let. Pochopitelně – vždy vše jen pro ně, takže přehlíženy nedostatky a vady na kráse toho druhého i vzájemného vztahu. Ne, nešlo v našem případě o nevěru, spíše  by matrimoniolog  náš stav nazval „koroze“. Ale – byla jsem vychována v názoru, že matka musí vydržet všechno a že na mně nezáleží, jen na povinnostech, které plním; tedy jsem nereptala a nesla svůj osud. Postupně, jak děti rostly, objevovaly se nové a nové nepříjemné mezery – nebylo si nějak co říct, každý měl jiné zájmy; zvolna upadala erotická přitažlivost, oboustranně. Několik let jsem se necítila spokojená, ale – s nikým se o tom nemluvilo, navenek nic nebylo znát.

     Situaci jsem považovala za logický důsledek okoukanosti, trochu jsem na sobě tedy začala pracovat: cvičit, chodit na kosmetiku apod. Děsila jsem se (při postupném uvědomování si, jak v manželovi ztrácím pocit opory a jistoty) toho, že ho potřebuju čím dál méně a méně.... zpočátku jsem se snažila: být milá,  nedávat najevo svou nespokojenost, dávat mu prostor. Ale bylo to snad ještě víc traumatizující, tedy jsem přestala ...

     Pak přišel šok. Manžel odjel na dovolenou o týden dřív než já, (na chalupu, s dětmi, byli tam i moji rodiče). Chtěl to, býval tam rád. Měla jsem přijet za nimi po týdnu. Asi třetí den tam spadl ze schodů a pořídil si zlomeninu. Dosud to nebylo nic tragického, ten úraz však spustil  (nezpůsobil – jen spustil) všechno to, co už zřejmě dlouho hrozilo. Následovala operace fraktury a najednou: delirium tremens. A už se to vrstvilo... Selhání životně důležitých orgánů, 2 x stav klinické smrti, ležení na ARO, ventilátor a vše, co k tomu patří. Moje dovolená  se vyplnila cestami do špitálu, stáním u lůžka nahého bezvědomého manžela, držením tchyně nad vodou – je to její jediný syn. Dětem, naštěstí ve stadiu rané dospělosti, jsem vše realisticky vysvětlila, bez pomluv, pouze s dovětkem, že netuším, co to udělá se vzájemným vztahem.

     Důvod? Pil hodně a už dlouho. Bylo to nenápadné hlavně proto, že nechodil do hospody, pil doma a v práci, o víkendu pivo už k snídani. Nikdy vysloveně opilý, nikdy však střízlivý. Poslední rok před úrazem se vyhýbal řízení auta. Pochopila jsem, proč oploštěl po stránce citové. Proč náš intimní život upadl, proč poruchy potence i přes mou toleranci.... Od něj nezájem a občas dokonce najevo, že se nebojí mé nevěry, kdo by prý o mě stál?

     Nejedl, nemyl se, byl stále podrážděný.  Mé nabídky, že si promluvíme, odbýval. A žárlil, tehdy bezdůvodně. Kouřil 60 cigaret denně. Pil. Litoval se, že nemá peníze. Že by mohl omezit konzumaci? Důvod ke konfliktu. Dosud rozdělené financování domácnosti – on jídlo a auto a já byt a všechny ostatní náklady včetně oblečení dětí – přestalo fungovat. Cítil se mnou finančně vysáván, nejvíc jsem ho prý ponížila, když jsem mu odmítla dávat peníze na nákup. Pochopitelně, při velkých výdajích – pořízení či větší oprava auta, počítače, jsem se podílela podstatnou měrou.

     Cítila jsem, kam se řítí, opakovaně jsem se pokoušela s ním hovořit,  ale vždy se urazil, poukazoval na to, že má deprese, že možná přijde o práci (důvodem byla reorganizace státní správy), a jak se má cítit, když vydělávám víc než on. Ale – nikdy nebyl agresivní. Dnes si říkám, škoda,  mohla jsem to mít jednodušší.:-)))

     V průběhu následujících tří měsíců v nemocnici, z nichž má výpadek paměti na víc než měsíc, jsem se doslýchala věci, o kterých jsem nevěděla. Jak si chodil již ráno pro víno, jak popíjel v práci, jak před ním ostatní schovávali pití.... byl vedoucí a hodný, původně snad i schopný a oblíbený. Jenže postupně tuto pověst ztrácel.

     Co dál? Na řadu signálů z mé strany o nebezpečí závislosti a mé neochotě žít v budoucnu s alkoholikem, reagoval pouhým stažením se do sebe a urážením se. Přestanu dále popisovat klinické příznaky alkoholismu, nejspíš to hodně z vás zná – z okolí, z rodiny. Mohla bych napsat už učebnici.

Příběh jde dál.... mám pokračovat?

Hana Matysová, Kamenitá Lhota

linkuj.cz vybrali.sme.sk