Tak se stalo, že jsem za svůj dosavadní život přečetla mnoho knižních publikací, poslední dobou si ale kladu otázku, bylo-li to vůbec k něčemu dobré. S přibývajícími roky si totiž začínám uvědomovat, že to, co jsem přečetla a o čem jsem byla přesvědčena, že vím, vlastně vůbec nevím, neboť postupem věků jsem to prostě zapomněla. Výrobní chyba v mé paměti, která se nestihla projevit, dokud byl mozek ještě v záruce, zapříčinila, že čím více toho poznávám, tím více vím, ovšem „čím více toho vím, tím více zapomenu. A čím více zapomenu, tím méně toho vím“. Má to pak vůbec nějaký smysl,  ta touha po vědění?

     Těmito úvahami jsem se ve větší míře zaobírala, když jsme se stěhovali. Člověk je totiž tvor hamižný s majetnickými sklony. Ani já nejsem výjiimkou, a tak se mi za uplynulá léta podařilo nashromáždit úctyhodné množství knižních svazků. Při zmíněném stěhování jsem se pak musela ptát spolu s Nerudou: „Kam s nimi?“ Už bez Nerudy jsem si odpověděla: „No, do nového bytečku přece.“ Nevěřili byste, kolik váží takových dvacet knih, když je máte najednou unést. Kolik váží dvě stě knih. Kolik váží dva tisíce knih!    

     Poté, když táhnete již patnáctou krabici s knihami, máte toho akorát tak dost. Řeknete si, že si přece nebudete do nového bytu stěhovat všechen ten škvár a brak (tak ve vzteku označíte i soubor Shakespearových dramat). Řeknete si, že knihy roztřídíte, ponecháte si opravdu jen ty oblíbené a kvalitní, a ostatní dáte do antikvariátu. Cha-chá. To je to samé, jako kdybyste dělali selekci mezi svými končetinami – pravou ruku si ponechám, ale tu levou nakonec zase tolik nepotřebuju, že bych ji usekla? Kdepak, to nejde.

     Nad každou knihou vám pláče srdce a nostalgicky vzpomínáte, jak vám s ní bylo dobře, když jste ji četli. Snad jsem se trochu zarazila u dětských knížek, když jsem objevila také takové „skvosty“ jako Odvážná školačka a Timur a jeho parta. Ale jen na chvíli. Pak jsem si řekla: „Co kdyby jednou moje vnoučata byla vášnivými čtenáři? Pak si jistě ráda přečtou Bellu a Sebastiána či Lovce mamutů.“ (Tady musím podotknout, že mé dospělé děti za svůj dosavadní život přečetly asi dvě knihy, a to v první třídě Slabikář a ve druhé Honzíkovu cestu. Předpoklad, že má vnoučata se od nich budou lišit, je stejný, jako předpokládat, že náš pes sestrojí perpetuum mobile.)

     Nicméně se mi podařilo vyřadit tři tituly, a to Z Buzuluku do Prahy, Gorbačovu Perestrojku a Rukověť začínajícího rybáře (v životě jsem ryby nechytala a nevím, jak se tato publikace u mě vůbec ocitla). Vše ostatní se stěhovalo společně se mnou. Nemusím snad poznamenávat, jak nadšení byli ostatní členové rodiny, kteří mi pomáhali s přepravou. Syn, studující management, si bleskurychle spočítal, kolik je v knihách uloženo financí a co by si on za ně mohl koupit, pokud bych ty peníze neutrácela za knihy, ale šetřila a nyní mu celý obnos předala.

     Ovšem postihl mne jiný problém. Nové uspořádání knih zapříčinilo, že nejsem vůbec schopna v případě potřeby nalézt požadovaný titul. Nedávno jsem si potřebovala ujasnit jakési historické souvislosti z roku 1952, a tak jsem hledala Tigridův Kapesní průvodce inteligentní ženy po vlastním osudu. Byla jsem si jista, že jsem tento uctívaný svazek dala na nějaké přední dobře viditelné místo, ovšem tam nikde nebyl. Začala jsem tedy vyndávat všechny knihy z polic v domnění, že hledanou knihu objevím někde zastrčenou. Samozřejmě, že jsem ji nenalezla, ale narazila jsem při tom na knihu Mayday, kterou jsem četla někdy asi před patnácti lety a vzpomněla jsem si, jaký to byl napínavý zážitek. Bezděky jsem se pustila do listování a během minuty se začetla, nevěda o okolním světě. Probralo mě až kručení v břiše a zjištění, že už je téměř večer a já jsem původně chtěla nandat prádlo do pračky, vyluxovat, upéci štrůdl a připravit večeři. Zbytek dne jsem pak strávila otíráním knih od prachu a jejich urovnáváním zpátky do polic. Knihu Pavla Tigrida jsem si druhý den došla půjčit do knihovny.  

     Tuhle se u mě zastavila kamarádka a tolik hledanou knihu mi předala s omluvou, že si ji asi před třemi roky vypůjčila a zapomněla mi ji vrátit.

     Stejně si říkám, že až budu mít jednou čas, až budu mít dovolenou, až budou Vánoce, až budu v důchodu, až někdy... že si sednu a stvořím soupis všech svých knih, jakož i místo jejich uložení. Prozatím vím, že si nic nepamatuji a že je marné pokoušet se o nějaké sondy do života mých knih. Žijí si prostě samy tak, jak ony chtějí a nadále si přebývají na pro mě utajených místech.

     Jo, a víte, co řekl Ladislav Mňačko? „Knihy jsou jen sentimentální haraburdí, za které někteří podivíni vyhazují většinu svých příjmů.“ Vzácně se tak tento významný spisovatel shodl s názorem mého syna, který ani neví, že někdy nějaký Mňačko existoval.

Michaela Pršalová, Humpolec

linkuj.cz vybrali.sme.sk