My se nyní snažíme bydlet v rozestavěném rodinném domku s budoucí zahradou (zatím je to jen ošklivé rumiště.) Když jsem se tak procházela okolím a koukala se přes různé ploty do různých zahrádek, začala jsem uvažovat o tom, že bychom měli mimo plánovaného pěstování zeleniny a různých květin chovat i králíky. Jenže – jak jsem se o nich doma jen zmínila, už se ozvaly protesty: „ještě tu jsme teprve krátce, až se víc zabydlíme, a taky – kdo by se o ně staral?“ A podobně.  

Jenže já se rozhodla, že si králíky opatřím stůj co stůj. Sháněla jsem po celých Černošicích, kde by se dali koupit, nebo kdo by mi nějakého králíčka dal. Tak jsem se doptala až do Mokropes, kde jsem se seznámila s paní, která se stěhovala do Prahy a musela rušit králíkárnu. Byla moc ráda, že měla po starostech. Velké králíky už dílem zabila a snědla, dílem rozprodala. Zůstalo jí jen dvanáct malých králíčat, která nikdo nechtěl, protože mladých měl právě každý chovatel dost svých.

     A tak, když se máma vrátila z Prahy, běhali moji králíčci ve velké krabici v garáži. Nebudu konkrétně popisovat moji rozmluvu s maminkou, bylo by to zbytečné jí dělat ostudu. Ale jedno je jisté, že do tří dnů stála na naší budoucí zahradě nová králíkárna, o kterou se postaral soused.

     Nevěděla jsem o chovu vůbec nic. Malé černé myšičky snědly ochotně vše, co jsem jim předložila: ovesné vločky, zrní, trávu, křehounké lupínky pampelišek, z obchodu Ovoce – zelenina jsem nanosila listí od kedluben. Opravdu jsem se snažila. Na zahradě jsem jim udělala výběh, kam jsem je dávala na celý den, aby byli na zdravém vzduchu, čistila jsem jim bydlení.

     Dokonce jsem postupem doby zjistila, s kým mám tu čest. Jsou to mládenci a slečny rodu francouzský stříbrný. Soused mi je pomohl roztřídit, takže vím, že mám šest samiček a šest samečků. Jak rostli, tak krásně prošedli do stříbrna, někteří mají na čumáčku černou, bílou a v jednom případě hnědou skvrnku.

     Máma, která byla v prvních dnech tak nesmírně proti jejich pobytu u nás, mě teď občas honí, jestli mají dost co jíst, chodí se mnou na trávu i na slámu, v kuchyni má misku, kam mi pro ně dává vhodné zbytky, které by jim mohly chutnat. Prostě, nejen my, i králíci se už zabydleli.

     I když ke mně na zahradě přihopkali na zavolání, snažila jsem se nezapomenout, že je to v podstatě jen ještě živé a chlupaté dobré jídlo, protože až jednou máma řekne dost, tak soused udělá „bum“ a budou narovnáni v mrazničce, připraveni zpříjemnit nám některý ze svátečních obědů. Zatím však měli teprve tři kila, trávy a jiného krmení pro ně bylo všude dost a před nimi ještě kus života.

     Závěrem jedna malá příhoda, která se stala před několika dny: čistila jsem králíkárnu a dala, jako vždy, šest pánů do jednoho výběhu, šest dam do druhého.      

     K večeru mne maminka zavolala: „Lenko, jak to, že jich máš na jedné straně pět a na druhé sedm?“ Dívaly jsme se a přemýšlely o všech možných eventualitách, které nejspíš mohly proběhnout...  Ještě jsme zavolali Roberta, aby se k situaci vyjádřil, ale ten také o ničem nevěděl. Z toho usuzuji, že našim králíkům se začala zapalovat lýtka a jejich život s námi se nejspíš prodlouží nejméně o dobu, než některé dámy odchovají další generaci."

Lenka, 1986

P.S. Postupem času Lenka přivedla kuřátka, ze kterých vyrostly slepice "vejcodajky",  fenečku "pouliční směsku", která nám pod okna přivábila celé psí Černošice a později ještě další dva psí nalezence. Morčata, která dělala společnost králíkům, v pokojíčku pěstovala pavouka Pepíka.

linkuj.cz vybrali.sme.sk