Uplne nakonec uz jsem se zacinala divit, co tu vlastne delam. Po skonceni dokumentu me doslova prekvapila hromada otazek od aktivni Nemky a rikala jsem si, ze jsem vazne asi radeji mela zustat doma. Mezitim vedle ve tride probirali detske nemoci. Je neuveritelne, co vlastne vsechno za nemoci existuje. Urcite je to dobre vedet. Mistni ucitelce delalo poteseni rozdelit si lidi do skupinek a losovat z pytliku papirky s priznaky one nemoci a druzstva mela za ukol uhodnout, o jakou nemoc se jedna. Jirka vykrikoval vzdy pouze tu jednu, co si pamatoval, no a napotreti tedy jeho druzstvo ziskalo bonbony, proste mu to nakonec vyslo. Ucitelka se citila ve svem zivlu a bavilo ji to docela dlouho. Byla to blondyna.

      Za to ja jsem byla rada, ze mame Ursulu, kterou nemoci moc nebavily a tak to s nami probrala klasickou vyukou celkem rychle. Pri vysvetlovani ruznych nemoci jsem pochopila, proc ji najali jako ucitelku pro tento seminar. Dozvedeli jsme se, ze Ursula je matkou ctyr deti, ktere prodelaly snad vsechny ty nemoci, ktere jsme probirali.

     K obedu jsme dostali salat a jakysi dezert, coz nam Cechum zrovna dvakrat nesedlo, ale vzajemne jsme se uklidnovali, ze dnes asi kuchar nemel svuj den. Po veceri jsme se vsichni shromazdili v obrovskem kine, kde nam ucitelky ukazali ohromny obraz zabaleny v bilem neprusvitnem papiru a hrozne je zajimalo, co kdo jako vidi. No, nekteri lide videli opravdu zajimave veci. Ja jsem si celou dobu s poklidem rikala, ze v rohu obrazu je jakysi zebrik a premitala jsem, jestli je ucelem videt ho. Posleze jsem zjistila, ze ucelem bylo videt nic, jen proste bily papir, ktery byl v rohu omylem natrzeny. Po rozbaleni se na obrazku objevili dva mali lidickove, chlapecek a holcicka, drzici se v klidu a miru za ruce,  v pozadi s jakymsi ovocnym stromem a zebrikem, takze jsem se citila jako spravny Sherlock Holmes.

     Holky se snazily a tak ucitelky mely obrovskou radost z toho, jak se jim tato psycho-hodinka povedla. Cela tato dlouhosahla estrada mela ukazat, ze na jednu vec maji lide ruzne pohledy. Coz se tedy da rict vlastne jednou vetou. Ale kazdopadne to byla sranda. Myslela jsem, ze nam za odmenu pusti nejaky klasicky americky film, ale promitac zrejme zklamal, nedorazil, ci ho zdolala ta psychohodinka, kazdopadne jsme toho vecera nevideli uz vubec nic. Krome hromady aupairu :-))). Ke konci jsme s Jirkou uz trosku vyrusovali, protoze nam to prislo zbytecne dlouhy. Tak jsem si stacila zapsat svuj denik a pak jsme se vsichni v klidu a miru rozesli na ubytovnu. S Verkou a Lucy jsme vecer probiraly nase zivoty pred prepazkami, rodiny, pratele a budouci plany. Nakonec jsme tim vsim uplnym vysilenim usnuly.

     Dalsi den ta sama estrada se skolou, k obedu hamburgery alias mrtvej pes. Volani babicce, ze jsem v poradku, aby nemela strach. Zvedave se me ptala, kde jsem. Pri odpovedi “no v te Americe” jsem premyslela, jak to vlastne vsechno mysli a jestli nezapomnela, ze jsem vlastne uz odjela. No, ale posleze jsem se dozvedela, ze spojeni je tak dobre, jakobych byla normalne doma a telefonovala, ze v sobotu prijdu na obed. Pri pomysleni na jidlo se mi sevrel zaludek...  Mimochodem Helca se Simcou mi obetovaly posledni kousicek ceske buchty, abych pry jeste ochutnala, protoze pak uz rok nic podobneho neochutnam. Byla jsem rada a moc vdecna, ale pomysleni na mistni jednorocni stravu mi na nalade moc nepridalo. 

     Take jsme jako spravni cestovatele chteli prozkoumat mistni prirodu, podivat se na ocean. Od oceanu nas oddelovala jakasi zvlastni travnata louka. Odhodlane a se smichem jsme se vydali na cestu. Ale uz v pulce jsme zjistili, ze mame uplne promocene boty a vody stale pribyva. Po par krocich nas napadlo, ze vody mame pod nohami stale vic a vic, zatimco ocean se zacina nejak vzdalovat. Pri pomysleni na to, ze bychom hned treti den v Americe mohli primo v New Yorku uviznout v bazine, nas presla dalsi chut pokochat se pohledem na ocean a radeji jsme to vzdali. Abychom neprisli tak uplne zkratka, tak jsme se jeste vyfotili a vydali se na zpatecni cestu.  

linkuj.cz vybrali.sme.sk