Poznala jsem báječného muže, se kterým jsem se scházela jednou za týden a pak i o víkendech s tím, že jsme se střídali – jednou já odjela za ním, po druhé on přijel k nám. Pak následoval společný prodloužený víkend a společná týdenní dovolená mimo domov. Na začátku vztahu byl každý z mé rodiny rád, že konečně někoho mám. Ale když to pokračovalo dál, začali mi vyčítat, že se s ním scházím nějak moc často, že se nehodí, abych jezdila k němu na noc a on k nám... Prý co řeknou lidé a že to naše víra nedovoluje takové scházení. Nejhorší byly výčitky mé mamky, že už ji nemám ráda, že ji nechávám o víkendech samotnou, že mi je milejší on nežli ona. Prostě mezi námi se začala najednou prohlubovat propast. Já jsem se bránila, že to tak vůbec není, že nemůže srovnávat lásku k ní a lásku k němu. Jsem povahy dosti klidné a uzavřené, vždy jsem se proto takové situace snažila řešit v klidu, ale nevedlo to k ničemu.

     Můj přítel mi moc pomáhal a snažil se to všechno taky pochopit. Hodně jsme o tom mluvili. Všechna ta zloba mé mamky se jednou ukázala v celé své kráse, když mu přímo do očí a bez okolků řekla, co si o tom všem myslí. To nebyl normální rozhovor, ale monolog jednoho člověka, který nedal žádný prostor tomu druhému k vyjádření...

     Když jsem pak oznámila, že si chceme koupit byt a žít spolu, mamka mi řekla, že v tom případě nech si sbalím věci a ihned odejdu. Byla to reakce, kterou jsem nečekala, protože jsem takhle odejít nechtěla... Zhroutila jsem se. Nemohla jsem se vzpamatovat z toho, že by toho byla schopna. Měla jsem ji moc ráda a nikdy jsem nebyla na ní hrubá nebo zlá, prostě jsem jen chtěla jít za hlesem svého srdce a začít konečně žít svůj život.

     Když jsem byla v nemocnici, její postoj ke mně se vůbec nezměnil, stále mi dávala otázku, tak jak jsem se rozhodla. A nezdržela se ani tam nářku, když se setkala s přítelem. Já se tehdy rozhodla, že odejdu. Bydleli jsme pak asi dva měsíce u matky přítele, než jsme se přestěhovali do svého bytu. Na vánoce jsme se zasnoubili a taky všem oznámili, že se vezmem. Po celou tu dobu jsem však nepřestala jezdit k mámě a pomáhat ji. Pokaždé jsem ale odjížděla s pláčem, protože mi vždy něco vytkla. Když jsme pak začali připravovat svatbu, nastaly další potíže... ona vše připravovala bez nás, a když jsem se na něco zeptala, nikdy mi přímo neodpověděla.

     Věděla jsem, že finančně na tom není nejlíp a ani na straně přítelovy rodiny to nebylo jiné. Snažili jsme se sami něco ušetřit, ale ani to se jí nelíbilo. Chtěla jsem požádat o pomoc mé svatební svědky (protože to byla sestra mé mamky a věděla jsem, že ony spolu komunikují), ale i ona mi docela nevybíravým způsobem řekla, že se do ničeho nemáme "montovat" a že si za všechno můžu sama! A tak ať se nedivím, že se mnou mamka takhle jedná. Tohle jsem od ní nečekala, vždy jsem ji brala jako svou starší sestru, u které jsem trávila spoustu času a hodně jsme si rozuměly...

     Ukončili jsme to tím, že jsme s přítelem oznámili, že nechceme být nikomu na obtíž a proto měníme termín svatby, místo konání a obejdeme se bez svatební hostiny. Prostě to bude jen krásný obřad se vším všudy v kostele. A taky že byl moc krásný... – samozřejmě, že mamka na něm chyběla.

     Teď si žijeme s mužem docela spokojeně. Zařizujeme se a v poslední době nás moc těší u srdce to, že čekám miminko. Celá natěšená jsem to sdělila mamce. Co myslíte, že mi řekla? Že když není tchýní,  nebude ani babičkou, a uštědřila mi i poznámku, že od teď mi nastanou starosti a stejně, že když dítě vyroste, opustí mně taky. Nezmohla jsem se na jediné slovo, jen se mi chtělo moc plakat a s tímto pocitem jsem odešla.

     Moc se omlouvám, že jsem se tak široce rozepsala, ale už opravdu nevím, jak tuhle situaci řešit nebo ji alespoň trochu zvládat. Píšu to i proto, že právě včera jsem byla zase u ní na návštěvě. Nezeptala se mně na nic – jestli je všechno v pořádku... a když jsme pak zůstaly samy, řekla mi jen, že si nemáme co říct. A to všechno jen proto, že jsem to chtěla. Milé maminky, samy víte, jak je těžké v těhotenství zvládat své citové nálady. Místo toho, abych se dočkala alespoň jednoho milého slova, tak je to pokaždé naopak.  Už opravdu nevím co dělat. Mám ji moc ráda a taky jí to říkám, ale ona je jak skála.

     Prosím, poraďte, moc vám všem budu vděčná. Martina

ODPOVĚĎ:

     Milá Martinko, začnu od konce – opatruj si svoje bříško a to krásný děťátko, co máš v něm. Soustřeď se jen a jen na ně, protože když budeš klidná, bude i miminko pak klidné, bude hezky spát, nebude moc plakat... Nebude od samého okamžiku narození nevrlé :-))) Víš, teď se musíš obrnit – proti všem a proti všemu. Soustřeď se jen na sebe (a děťátko) a svou rodinu. S maminkou to bude zase dobré, neboj. Ona jen teď úplně obyčejně strašně žárlí... Je nešťastná, protože je přesvědčená, že tě ztratila, že „ten pacholek“ tě jí ukradl... To víš, dříve jsi byla s ní doma, žily jste si pohodově, všechno bylo takové klidné, příjemné. A najednou přišel on, ty ses zamilovala, začala jsi trávit víc a víc času s ním... pak jsi dokonce za ním odešla (to, že tě ona „vyhazovala“, to je jen takové to zoufalé, co se říká a nemyslí se to vážně).

     A ještě, když se tak starala, aby ti i svatbu velikou vystrojila, tak i tuhle „povinnost“ jsi jí sebrala (já taky souhlasím, že je totální hloupost vyhazovat velké peníze za nějaké trachtace... je to na nic, jsou zbytečně utracené.) Ano, tohle všechno má ve svém srdci... Věř mi, ona se taky hrozně trápí, najednou má prázdno, její jediná holčička odešla a ona je najednou tak opuštěná... Proto ti i říkala, že tě jednou to tvoje miminko opustí...

     Prostě ona je nesmírně nešťastná. Ale místo, aby se s tím dokázala smířit (však i ty se jednou, až přijde doba, s tím budeš muset smířit), tak takhle vyvádí. Cítí se strašně nepotřebná. Někdo to prostě neumí zvládnout v dobrém.  Uvědom si, jak se ona starala o tebe, když jsi byla malá. Teď bude dost možná časem zase jako dítě :-). Ber to tedy s rezervou, snaž se být nad věcí. Pláč a trápení? Na to zapomeň, tím si jen a jen ubližuješ. Na to musíš jinak.

     Moje rada? Jednoduchá: Maminka ti zase vyčítala? OK, tak až tam zase budeš mět jet, tak před tím jí zavolej, že nemůžeš, že je ti špatně. Že je ti moc líto, že jí neuvidíš, ale že ty se za ní prostě nedostaneš. Že se ti po ní stýská, ale ... A vymysli si něco, co bys od ní potřebovala poradit. Prostě asi v tomhle smyslu: „Maminko, já to nezvládám, nevím si vůbec rady, ale vzpomínám si, že ty to znáš, mohla bys mi poradit, jak.... atd.“ Jo, je to trošku divadlo, ale musíš jí dát najevo, že JI POTŘEBUJEŠ. Že to zvládne JEN ONA... Dost možná, že bude ještě remcat, že ti řekne „dobře ti tak, kdybys... atd.“ Ale ty nevyčítej, jen buď tak trochu smutná, a rozluč se. Řekni, že až ti bude líp, že se ozveš...  A vydrž!!! (Myslím, že po čase bude za tebou chodit...) Můžeš jí volat častěji, pár slov... Aby věděla, že váš vztah se nekončí, jen mění.

Věřím, že příště, až přijdeš, tak to už bude lepší. A neboj se jí taky předem říct, že ti není už moc dobře, že ti ale musí slíbit, že ti nebude nic vyčítat. Atd. OK?

     Další, co bys mohla udělat, je napsat jí hezkej dopis. Obyčejnej, papírovej dopis, kterej by si mohla číst... A třebas jí tam do něj přilož svou fotku... Víš, musíš jí pomoct, aby si zvykla, že už není na prvním místě... ale že ji stále máš a budeš mít ráda a především, že ji a její rady budeš potřebovat.  Neboj. Z toho, jak jsi o ní hezky psala, jednoznačně vyplývá, že dřív byl váš vztah dobrý. Věřím, že se to povede zase všechno srovnat, než miminko vykoukne na svět.

     To víš, maminka bude už jen a jen starší, uvědomuje si to. Kdežto tebe teď naopak čeká to nejkrásnější v ženském životě... Ozvi se, přeju ti moc a moc štěstí. daniela@kudlanka.cz

linkuj.cz vybrali.sme.sk