Ona si vzala skalního až fanatického katolíka, já obyčejného kluka, který se nechal oddat v kostele jen na moje výslovné přání a až po přezkoušení od našeho pana faráře... Já chtěla svatbu v kostele z krásné romantiky (a na nátlak babičky), Jarmila tam šla s přesvědčením, že co Bůh spojí.... Znáte to. A pak nastal normální život.

     Povila dva syny, já jednu dceru. Jezdili jsme všichni na společné dovolené. Jarmilin muž však s sebou vozil i sváteční obleky pro celou rodinu, protože „tam budeme přes neděli a musíme do kostela“.  Což jsme pochopitelně respektovali. Také se nikdy nestalo, že by minuli kostel (jako rodina) a aby nevstoupili a nepomodlili se. Ani to nám nevadilo.

     Ale potom přišlo to, nad čím zůstává rozum stát (aspoň ten můj). Jarmila onemocněla rakovinou prsu. Všichni víte, jak závažná nemoc to je, a jak důležitá je tu pomoc rodiny. Zatím co můj nevěřící muž se mnou běžel k doktorovi i když jsem měla jen podezření na zaražené větry (a nakonec byl rád, že mi diagnostikovali slepé střevo s následnou operací, protože ON měl pravdu a já byla nemocná :-))). Kdežto Jarmilin manžel jí sdělil, že sice již dlouho miluje jinou ženu, ale jí (Jarmile) nechce ublížit, a proto se s ní nerozvede... Chudák Jarmila běhala zpočátku po doktorech sama a své již dospělé syny stále jen přesvědčovala, že se jedná o nějaká banální vyšetření.

     Nedokázala jim ani říci, že ji její hluboce věřící muž právě opustil; a to, že se přestěhoval do jiné části bytu, zdůvodnila tím, že má chudák moc práce... Za čas všechno prasklo, synové se dozvěděli pravdu a matku podpořili. A pak se tatík odstěhoval ke své lásce. Do domu občas jen docházel konat různé práce – jako posekat zahradu, zrýt a podobně, aby sousedé viděli, že se stará.

     Jarmile vysvětlil, že to není žádný důvod k rozvodu, že se „vše vyřeší samo“. Jasně – Jarmila je nemocná a on nikam nespěchá... přece „kdo si počká, ten se dočká“.

     Co asi chudák ženská prožívala, když věděla, že se čeká na její smrt? Protože – jak řekl její povedený věřící muž – on se přece nerozvede – „protože co bůh spojí, člověk nerozpojí.To by byl smrtelný hřích...“

    Když Jarmila umírala, chodil ji do nemocnice navštěvovat a odprošovat. Ale jak to cítila Jarmila? Nechodil se jen dívat, jak dlouho to ještě bude trvat? Jsem schopna pochopit, že některý muž neunese utrpení své manželky a prchne, ale já si ještě z oné svatby pamatuji, jak jsme si tam slibovali, že toho druhého neopustíme – „ani v radosti, ani v neštěstí a nemoci“.

      Opravdu, nepochopím tohoto věřícího člověka a křesťana. Nebo, že by nebyl až tak křesťan?

Lenka Horáková, Praha

linkuj.cz vybrali.sme.sk