strach z nejistoty tj. "lepsi poznany cert, nez nec neznameho", slabost. Radeji se sebou nechaji vorat, nez by se postavily na vlatni nohy.
Ta Lenka (Matka Tereza) je presny priklad. Proste neeee a neeee. Lepsi nerad v hrsti, nezli ...

...nechci v žádném případě snižovat obrovské Danielino úsilí, ale Ty jsi, Danielo, tak nějak neměla na vybranou - ano, jsi naštěstí natolik schopná a silná osobnost, žes to zvládla... Ale když už tu mluvíme o Lence - o její současné situaci - tam není co řešit, ale myslím, že ona by takovouhle situaci zvládla taky - neměla by na vybranou. Teď na vybranou má a holt volí pro všechny ostatní tu špatnou variantu ovšem ne a ne a ne - jak píše ona a neopustí ho a miluje ho :-)

- nechci se tu bavit o Lence, ta má "svou stránku", ale je plno ženských, které mají doma kořalu, co je mlátí, nemají kam jít... atd. atd. Ale jsem přesvědčená, že VŽDYCKY je nějaké lepší řešení. Já jsem se taky mohla klidně sesypat, von by to někdo vyřešil... Jé, nechci mluvit o sobě, je to blbý. Ale o tom, že (i za hodně nepohodlí) život se DÁ změnit. Bohužel, z těch všech dopisů co dostávám, na mě spíš padá chandra, že hodně ženských to raději vzdá... jen aby nemusely případně riskovat. No nic, omlouvám se za drsný slova :-)

já se omlouvám, že jsem to převlíkla za Lenku - i když jsem reagovala taky na příspěvek teresy. Ale prostě to vypadá tak, že ony si vlastně myslí, že mají na výběr - a proto neodcházejí.... tys Fénix, Danielo...ale ony asi mají stále pocit, že si nesáhly na dno...nebo nevím. Já ti rozumím, nemusela jsem si sáhnout TOLIK na dno jako ty, ale taky si myslím, že pokud je člověk dlouhodobě nešťastný, pak má plné právo a povinnost vůči sobě - případně vůči dětem - to změnit. Ale ony si asi pořád myslí, že on se změní a budou žít happily ever after...nebo nevim, že by nějaké sebemrskačské sklony?

je to taky problém malého sebevědomí - budu se mít ještě hůře, budu do smrti sama už si nikdy nikoho nenajdu.... Já to tedy taky nechápu - přeci i ta varianta, že budu do smrti sama je lepší, než ta stávající?

znám jednu ženskou, která byla přesně taková... Dlouhánský léta demonstrativně trpěla, já ji furt litovala... Když byl její muž v nemocnici, ona mu tam nosila ve veliký tašce kus knihovny, aby si vybral, co chce číst; když on spal (v obejváku), všichni seděli v kuchyni, uklízelo se jen když nebyl doma... Já jí říkala, ať se na toho kreténa vybodne. Ale to ne, když už to s ním prej vydržela tak dlouho, tak přeci nebude na starý kolena rozvedená a sama... Co by tomu lidi řekli... Hnus, děs. Nechápu to a jak se říká - "otevírá se mi při tom kudla v kapse" :-)))
V podstatě to vydržela až do své smrti.
Taky si myslím, že ho vlastně chtěla.

Ahoj,

nemusi jit jen o vztahy a taky nemusi jit jen o mezni situace. Proste nekdo svuj zivot obmenuje a vylepsuje neustale rad a s chuti (napr. ja a moje maminka nevydrzime rok, abysme v byte (kazda ve svem) neprestavely nabytek, to je jen priklad), nekdo zmeny sice sam neiniciuje, ale neboji se jich a vlastne je uvita, kdyz to odpichne nekdo jiny (takovy je muj partner, jesteze tak, jiny by to se mnou nevydrzel!), no a hodne lidi je takovych, co ma z jakekoli zmeny naprostou hruzu a des (a to jak ze zmeny drobne, tak nedejboze velke, jako je zmena prace ci partnera).

My to Danielo asi nikdy nepochopime, co se temhle lidem mota v hlave :) (stejne jako oni nepochopi nasi). Ale proste oni jsou v tomhle jini - kazdy potrebuje nejakou stabilitu, no a nekteri z nas ji maji uvnitr nebo ji moc nepotrebuji, ostatni se musi upnout na to, ze svet kolem nich se nemeni.

U Tebe to je neco jineho.
Ty jsi byla hozena do te vody nejakou osudovou silou.Tobe nezbylo nez plavat.
Ale zeny à la matka Tereza-ty maji pred sebou volbu.A vo tom to je.
Berou v te volbe nahle zodpovednost za sebe ale casto take za deti.
Co kdyz to nevyjde?
Co kdyz po odchodu decka budou jist cely mesic jen suchy chleba?
Co kdyz ji decka vyctou ze opustila otce?
Ne ne,jsem presvedcena ze tyrane matky Terezy-kdyby osud rozhodl za ne a jejich manzel zmizel-tak se nahle o sebe postaraji s nejvetsi radosti.

ale já měla JINÉ ŘEŠENÍ...
mohla jsem dát děti do školky a jeslí a "jít někam pracovat". Bylo by to podstatně jednodušší. To jsem mohla samozřejmě hned. Ale chtěla jsem dál zůstat s dětmi, udělat jim fajn dětství :-). A taky jsem chtěla dělat tohle :-).
Víš, moje volba byla právě mezi jednoduchym a složitym. Takže já spíš urputně plavala proti proudu....
:-)))

já vím jak to myslíš ale v zásadě souhlasím s Jasmínkou - myslím že pokud jde "o chlapa" je to prostě něco jinýho než volba mezi školkou a prací....

Zapomněla jsem na to "o chlapa". Máte velkou pravdu...

ty jsi prostě ta kurážná žena hrdinka, takže tobě to zvednutí z popela nedalo zase tolik práce :-)Ba ne, vím o čem mluvíš. Před ženami jako jsi ty hluboce smekám. Musela jsi zažít opravdu perné chvíle.

Obdivuji Tvoji energii a vitalitu.
"Začala jsem tehdy pracovat na desetidílném cyklu pro rozhlas. Psala scénáře, natáčela, stříhala..."

Co ty, které jsou dělnice v továrně? Ty nekreativní - nenadstavbové, normální, bez tvůtčích ambicí a talentu. Ty, které žijí "normální", pravda, někdy dosti stereotypní život? Ty, co berou pár "šprdlíků"?
Ty, co nemají dánu do vínku sebedůvěru. To je totiž obrovská devíza (poděkuj svým rodičům).

Myslím, že vše stojí na sebedůvěře a prac.místě toho člověka. Nemám-li sebedůvěru,(a kde ji brát, ve chvíli stresu, když nebyla předtím), neodváží se vykročit za práh, do neznáma. A nemá-li k tomu dobrou startovní pozici (byt, nová práce) je to ještě horší.

Noro, ty "nekreativní" braly většinou o hodně víc než já. Ty "normální", stejně jako moje tehdejší kamarádka, by všechny volily schůdnější cestu. Já tehdy bojovala proti stereotypům. Ani jsem nevolila další jednoduchou možnost, přivést nějakého toho "strejčka", jako plno jiných. Ne, neodsuzovala jsem ženský, co od jednoho šly ke druhému, nevěru oplácely nevěrou atd., jen jsem to řešila jinak.
A jak jsem psala, zdědila jsem tak velké dluhy (do té doby jsem o nich nevěděla - dá se to přirovnat k osudu jedné zpěvačky, které také manžel připravil "příjemné" překvapení), že to bylo spíš na hromadnou sebevraždu :-))).
Asi jsem sem neměla psát svůj příběh, chtěla jsem jen, aby tahle diskuze byla spíš O VŮLI, CHUTI A ODVAZE POSTAVIT SE SOUČASNÉ NEPŘÍZNI OSUDU ať je to zaviněno čímkoliv, kýmkoliv :-))), O CHUTI SI VYBUDOVAT ZNIČENÉ SEBEVĚDOMÍ.

my jsem hrozně rády, žes sem napsala svůj příběh! Je úžasnej a hodně k zamyšlení... a rozhodně před tebou moc a moc smekám, žes to takhle zvládla, je mi jasné, žes prožila spoustu bezesných nocí a přemýšlela, zda to zvládneš a co děti. A je to velké povzbuzení pro nás, co se snažíme v menším měřítku o totéž...ufff. Nechci a nemohu se s tebou srovnávat, ale prožila jsem si takové "jen" dva měsíce.... Dnes už o tom jsem schopná mluvit (můj příběh tu je). Jednoho krásného loňského jarního večera mi zavolali z policie, že mého tehdy manžela vzali do vazby.... Pro mne z ničeho nic - a teď jsem čekala co bude dál....kolik peněz to bude....zda je budu muset zaplatit já....a do toho jsem s ním zničehonic nemohla mluvit, takže i běžné provozní věci byly neskutečným průšvihem.... Na závěr - když si tvůj příběh ženy přečtou, některým to jistě pomůže a posílí sebevědomíčko, případně uvidí, že nejsou samy s obrovskými problémy a že na konci tunelu světýlko je... a není to rychlík!

Také se se mnou život nemazlil. Myslím, že to není otázka sebevědomí, já ho měla z domova udupané na minimum. Ale právě těmahle děsnejma životníma situacema jsem si ho zdvihla a jsem na sebe dnes opravdu hrdá, mám pocit jaká jsem statečná. Vždy když mi bylo moc mizerně a úplně nejhůř jsem si říkala: "Mě živou nedostanou"! A uvnitř mě se sebrala jakási vnitřní síla, která mě táhla dál. Nikdy není tak hrozně, aby nemohlo být ještě hůř, to jsem si potvrdila. Také mi dávaly sílu moje úžasný děti a můj skvělej brácha. Neměla jsem rodiče, kteří by mě podrželi ba právě naopak, ale vybudovala jsem si rodinu, která taková je i když už teď spolu nežijeme, víme, že se máme navzájem moc rádi a jsme jeden za všechny a všichni za jednoho. Já myslím, že v životě si můžeš vždycky zvolit, ale z nějakého mně nepochopitelného důvodu spousta lidí volí to horší, někdy mě přijde, že je to takový masochismus, jak se v tom stále hrabat, stěžovat si, nechat se litovat, nerozumím tomu. Nemáme se za co trestat, můžeme si zvolit přece hezký život plný lásky a porozumění. Jací jsme, takový si vybíráme i své přátele. Je sice pár věcí, ktré nemůžeme ovlivnit, ale většinu ano. Také myslím, že jedním z momentů mého životního rozhodnutí bylo, že když jsem se dostávala do stále stejných blbých situací řekl mi brácha, budeš prožívat stále stejné problémy, (protože je přitahuješ svým myšlením a chováním) dokud se to nenaučíš řešit, otoč se k tomu čelem a vyřeš to jednou pro vždy. Měl pravdu, věci se mají řešit, i když občas to bolí, ale stojí to za to. Také jsem poznala, že se dají řešit láskyplně i velice razantně a popošla jsem zase dál. Lidé se musí naučit vidět věci tak, jak jsou, ale také naučit se naslouchat ostatním. Spousta lidí nechce nic vidět ani slyšet, tady na Kudlance je to na některých příbězích obzvláště markantní.

že je mnohem těžší změnu udělat, než když si změna najde tebe a ty pak musíš nějak reagovat...
Skutečně jsou jen dvě možnosti, vzdát se nebo bojovat dál. Řekla bych, že je to o smyslu, který nalezneme v každém z řešení. Jestli někdo necítí smysl pro boj, tak se vzdá ať je to jak chce, ale pokud smysl najde, i maličkatý a nejistý, tak zkusí bojovat.
pak už je to asi o výdrži a přesvědčení, že tohle byl správný výběr. Ale vždycky se to dá ještě změnit...
Lidi musí být připraveni na změnu - některým to trvá dýl, a někteří to prostě vezmou a jedou... :-)

že je to trošku aj o tom, koľko má kto životnej sily. Čohosi "tam vnútri", čo ho nielen v krízach, ale celý život vedie k tomu, aby bol alebo priebojný, alebo utiahnutý. Určite je to o sebahodnotení - a naučiť sa mať rád sám seba - to sa musí každý sám. Mnoho ľudí sa to nenaučí nikdy. Jednoducho kdesi v podvedomí sú presvedčení, že nie sú dosť dobrí, dosť pekní, dosť silní - a túto bariéru nikdy neprekonajú. Mám takú kamarátku, je to veľmi dobrý človek, ale je slabá, už roky si "nevie" nájsť ani poriadnu prácu. Pritom hovorieva, že sa u mňa učí - tiež som nečakane ovdovela so synom prváčikom a prežila najťažšie dva roky svojho života. Mňa to naučilo sebaúcte a úžasne ma to pusunulo dopredu. Ale síce nechápem, ale neodsudzujem slabších. Životná iskra je asi dar...

když ono je to u Tebe už taky trochu "profesní deformace" o). Bodejď bys neměla občas depku z toho, jak bídně je lidem okolo, když si otevřeš poradnu pro ty, co si zrovna neumí poradit sami a svoje trable zvládnout. To ti pak asi vůbec nebude psát třeba Alenka z Yukonu: "Jsem šťastně vdaná za bezvadnýho chlapa, mám dva šikovný kluky, žijem v nádherný přírodě, zdraví sice nic moc, ale zvládám... je mi fajn a píšu Ti do poradny, protože poradit nepotřebuju o)."
(Snad se Alenka nebude zlobit, že jsem ji tu takhle nezdvořile "použila" o). )

přiznávám, že někdy je mi z toho víc než ouvej... Hodně podobného trápení mám sama za sebou. Tu poradnu bych taky ve své době brala :-))). Určitě by asi hodně mých osobních mizerií pak dopadlo jinak.
Proto se snažím alespoň drobnou troškou pomoct; občas dost neortodoxně (až se někdy bojím, jak se na mě plénum sesype). Ale stále si uvědomuju jedno (co už jsem mockrát psala), že je k sebemenší ptákovině přikládán návod na použití - ale na soužití dvou rozhodně ne.
Jo, ale psala jsi o tom, že mi nepíšou ty šťastné. Ale píšou!!!
Jsem pak děsně nafoukaná a blažená s nimi :-)))

ta Tvoje poradna je ve spoustě případů k nezaplacení, protože člověk dostane šanci podívat se na svoje trápení zvenčí, s nadhledem, očima nezúčastněných lidí a mnohdy i pohledem lidí s úplně jinou povahou, zkušenostmi. A ti ostatní si naopak přečtou zas o tom, co kdo řeší jinde a v rámci debaty si pak tříbí a srovnávají vlastní názory...
Vlastní svět si musí dát do pořádku člověk sám, ale u Tebe dostává inspiraci a to není zas tak málo.

"vykecala" jsem se tady, když mi bylo ouvej, ujistila jsem se, že neslyším trávu růst, že nejsem nevděčná a netrpělivá manželka a že mám prchat co mi nohy stačí.... a to tam nebyly ty podrobnosti, které jsem sem napsala až dneska.... Danielko, díky že jsi, mně si tedy rozhodně pomohla a hodně! No a od té doby jsem kudlankozávislák...

Já myslím, že ono je to všechno trochu složitější. Opravdu hodně nemám ráda lidi, kteří s rukama v klíně fňukaj nad zlotřilostí osudu, ale jak jsem starší, tak už mi občas i dochází, že svět není černobílej a věci jednoznačný. Mám pocit, že ta neschopnost prát se s nepřízní osudu je dána zčásti vrozenou povahou a zčásti výchovou. Přemoct vlastní povahu a dokázat za svoje práva bojovat, ačkoli jsem třeba od přírody klidná, mírná a spíš submisivní a proti mně stojí jako manžel, šéf nebo třeba soused arogantní agresivní hajzl, to může být strašně těžký. A snad ještě těžší je dokázat se zbavit špatných návyků z výchovy, které má člověk hluboko pod kůží.
Od rodičů si člověk odnese do života ten základní pohled na svět i sám na sebe. A když vyrůstá bez pocitu, že je přijímán a milován, tak se nenaučí mít rád sám sebe a má pokřivený sebevědomí a sebehodnocení. Pokud žena vyrostla v tom, že si na ní tatínek (maminka) spravoval vlastní sebevědomí a vylejval vztek za to, co sám nedokáže, trestal ji a opakoval jí, že je zlá, špatná a trest si zaslouží, tak tomu dítě prostě věří a má to hluboko v podvědomí. Pak se sama vdá nejspíš za podobného hulváta a rozumově chápe, že by ji neměl bít (nebo třeba jen urážet a ponižovat), ale pocitově někde v podvědomí to vlastně cítí jako že je to jakoby v pořádku a že si to zaslouží, že tak to prostě chodí. Takže brečí, rozumově hledá cesty jak z toho ven, ale pocitově se cítí jakoby bezpečně v tom, co odjakživa zná. Je jí sice ve vztahu zle, ale je to její starej dobrej pochopitelnej svět, který zná a ví jak funguje. Má strach jít někam jinam a i když ze vztahu odejde, tak si obvykle najde jako dalšího manžela stejnej typ člověka. Když se hodně snaží a nerezignuje, tak rozumově třeba i časem pochopí kde jsou chyby a co dělá špatně, ale netuší jak by to měla dělat dobře a někde v podvědomí pořád zůstává nejasné, co si skutečně zaslouží a co už už ne. Pochopí co je špatně, ale netuší jak to dělat líp, nemá pro to cit, který má každý kdo vyrostl v normální rodině. Má posunuté hranice vnímání vlastních práv a vlastní důstojnosti.
Prostě je to složitý a říct, že taková ženská si zaslouží, aby se o ni otíraly boty, když se chová jako rohožka je snadný. No jistěže si to zaslouží, aby se s ní zacházelo jak s rohožkou, když se tak chová, ale nemusí to být jen její vina. A je moc těžký najít ty správný slova, který by ji dokázaly nasměrovat jinam, otevřít oči. Taky se tohle nedá zlomit a naučit za pár dní, je to dlouhodobá záležitost a je to moc těžký, najít úplně jinej pohled na sebe i na svět. Musí být strašně těžký už jen přijmout a přiznat si, že rodiče, které mám přeci ráda, se ke mně chovali špatně a neměli mě dost rádi.
Ono je to nespravedlivý, když se člověk narodí do rodiny, která se na něm takhle citově a duševně podepíše, místo aby mu dala zázemí, ale svět bohužel není spravedlivej a dokud se z toho bláta člověk nepokusí dostat sám, tak mu nepomůže nic a nikdo na světě. Ostatní mu můžou jen poradit a nasměrovat ho, ale tu cestu za něj nikdo neprojde, musí si k tomu dozrát a dojít sám.

Na plavbu proti proudu-nema kazdy.Vlny Te srazi zpet.
Lidi to rozciluje kdyz nekdo mysli,ci jedna jinak nez ostatni.
Nezapomen jedno-je mnoho povolanych ale malo vyvolenych.
Vyvoleni skoro vzdycky na tomto svete celickem skoncili spatne.spatne v tom smyslu-ze svet vidi jejich zanik.Ale svet si neuvedomuje,ze ten zanik bylo zavrseni ukolu.
Ale nemam na mysli jenom ty moc viditelne-ty ukrizovane,upalene nebo umucene,i treba takova "pani Dvorakova z kravina"muze byt clovek narozeny pro dulezity ukol-ukazat lidem,ze se da zit i jinak,ne jen tak,jak diktuji tradice,politika a nabozenstvi.A ta "pani Dvorakova" muze tomu tez obetovat,treba svoji povest a my vime jak povest byva velice dulezita v tom davu lidi.
I Ty jsi prisla o kamaradku,ackoliv se to muze nekomu jevit banalni-prijit o kamaradku ci byt mucednik-kdyz nas opusti pritel-boli to.Po case,^pravda mavnes rukou ale tehdy si myslim ze Te to prekvapilo a zabolelo.
Mohla jsi ten lustr taky rychle sundat a zase ho prodat,ze?))))))))))

Tehdejší zážitek s onou kamarádkou byl pro mě taková druhá velká rána... kdybych se nestyděla, tak řeknu ještě větší. Byla má největší důvěrnice, obě jsme byly na mateřské, znaly o sobě každou věc, všechno o dětech, mužích, všech našich starostech. Mohla zazvonit v noci, chtít cokoliv. A já věřila, že bych mohla taky. Ale když jsem ji pozvala a ukázala ten mizernej lustr, poprosila ji, jestli by její manžel, elektrikář, mi ho nemohl zapojit, tak řekla, že mu to vyřídí a ať přijdu.
Na to, co následovalo, nikdy nezapomenu:
Hned za mnou zamkla, abych nemohla utéct (byla na to připravená!). A pak se všechno valilo: vykřičela na mě kdejakou věc, za celá ta léta našeho kamarádství, neskutečný věci. Vůbec jsem o tom nic netušila. Záviděla mi, šíleně. Nikdy jsem nepochopila, proč... A mě se v těch chvílích opravdu hroutil svět. Jen jsem tam stála a tekly mi slzy. Najednou jsem zjistila, že jsem ji vlastně vůbec neznala. Ona mi dokonce všechny ty moje mizérie přála!!!
I k tomu byl ten lustr dobrej.
Pak, asi po roce, jednou v noci její manžel přišel, jestli bych jim půjčila auto, že potřebujou odvézt dítě do nemocnice a jejich je nepojízdný. Pochopitelně, že jsem půjčila.
No, zdravíme se, bavíme se na ulici, ale... (V tý době mi mohla závidět přeci jen ty průsery :-))
No nic, to jen tak, mezi náma holkama :-))), na vysvětlenou.

to je hrozný, já mám úplně husí kůži. Myslela jsem, že takovýhle mrchy se vyskytujou jen v načervenalý literatůůůře...a ono ne.... Některý lidi jsou prostě závistivý a jsou schopný závidět cokoliv. Je mi jich v podstatě hrozně líto, protože je to těžký břemeno...ovšem pokud to je namířeno proti mně, těžko mi to může být líto....

i muj muz ma takoveho kamarada.
Tam sice to pratelstvi stale trva ale tento hoch se uz zdaleka netesi takove duvere jako driv.
Protoze ten hoch vlastne nerekl nic na rovinu.
Aspon ze ta Tva kamaradka jednoho dne to vsechno vysypala,aspon mela ty "kalhoty" a ukazala svou pravou tvar.
Tento vsak ne.
To ze preje memu muzi samou mizerii jsme zjistovali po davkach.
Muj muz,kdykoliv byl na dne-tak on u nej byl a pravda-i pomahal.
Takze se musim smat tomu prislovi-" v nouzi poznas pritele",ne vzdy tak.
Kdyz jsi v nouzi,jsou lide,kteri se tim pasou a maji radi tu nouzi druheho hezky zblizka videt.Oni i pomahaji-oni jsou ti "velci" co davaji.
Pokazde,kdyz muj muz se vzeprel-v tu chvili mu pritel dal tafku.Tez podloudne.
Priklad,muz byl sam-kamarad mu pujcil el.piano,protoze to jeho uz zestarlo a nesly tri klavesnice-no to uz se hrat neda.
Behem doby,kdy tedy zacal hrat-zacal formovat i skupinu,komponovat,zacal se kolem manzela tocit umelecky svet.
V tu chvili tento kamarad nutne potreboval svoje piano,ze pry chce hrat doma.
Vime ze nehraje,ze akoliv mel i profesora piana-proste nema talent,nema ten smrnc ani napady.
No hlavne ze manzel zustal bez instrumentu.
Ze si nepomohl?ale pomohl,zase casem.
A takovych tafek bylo vic.
Dnes je to ale kamarad kdo chodi pro rady v informatice.Uz tu moc nad muzem nema-uz se manzel postaral sam.)))))bez nej.

a vis co Ti zavidi?
Kreativitu.Svetlo.
Ona je jak vybita baterka,ona kdyby hrad mela a ctyri bouraky-ona Ti bude stejne zavidet.

Závidim Ti, že máš tak úžasný kamarády.

Já vlastně až teď skoro ve třiceti zjišťuju, že člověk musí zatnout zuby a jít dál, i když se děje cokoliv... Moji rodičové takoví moc nebyli, táta když se chtěl rozvést s matkou a nevěděl jak na to, tak chlastal, snad hledat pravdu v pivu, či co. :-) A matka začala chlastat pro změnu, když ji táta opustil a neskutečně se litovala. Tak jsem si říkala, že když se stanou takový hrozný věci, že ji musíme litovat, že je to fakt tragédie. Časem jsem ale pochopila, že jsou lidi, kteří si libují v té neschopnosti jako moje máma, protože je ostatní obskakují a snaží se jim všemožně pomoct. A tohle se jim právě líbí. Jim vlastně ta neschopnost vyhovuje. Snaží se ti okolo. Dneska už se k ní snažím přistupovat jinak, ale jde to těžko. Je dospělá a musí si umět poradit sama.

Ne každý je silná osobnost. Lidé se vždycky rodili různé: Jedni aby makali v potu tváře v továrně "za pár šprdlíků", jiní "kreativci", kteří plují životem jinak.
Pravda, naskýtá se otázka mnohokrát omílaná: "každý přece může být ten kreativec".
Ne, nemůže. Někdo musí péci rohlíky, aby kreativec měl co do zobáčku. Někdo musí tkát látky, aby kreativcovy děti mohly chodit teple oblékané. Někdo musí sfárat pro uhlí, aby kreativci mohli tvořit v teple. Nemůže každý napsat deset scénářů, pět divadelních her, čtyři knihy, několik esejí do novin, mít prosperující webové stránky a být za vodou. Nemůže. A je dobře, že nemůže, protože jinak bychom měli hromadu divadelních her, rozhlasových cyklů, knih, reklam... ale chodili bychom nazí a hladoví.
Ale to jsem odskočil trochu mimo, inspirován nějakou reakcí. Na téma SÍLA A ODVAHA POSTAVIT SE NEPŘÍZNI OSUDU ovšem odpovím podobně: ne každému je dána do vínku. Ne každý může být revolucionář, odbojář, hrdina, spousta lidí je prostě rádo, že nějak přežije. vyčítejme jim to. Ale nevím, je-li to moudré.
A další dojem z článku byl - že ty se tak trochu vytahuješ?:-))

už jsem to psala vejš: trochu lituju, že jsem použila svůj příklad, rozhodně to nemělo být vytahování... Vůbec jsem se necítila nějakým "kreativcem", občas spíš kreatůrou :-). Ale: než jsem šla na mateřskou, byla jsem zaměstnaná v redakci. Prostě jsem "na psaní vyštudovala". Tak co jinýho jsem měla dělat? Když si uvědomíš, kolik asi před těmi pradávnými léty bylo redakcí (novin a časopisů), kolik tedy případných míst, tak budeš vědět, že to vůbec nebylo jednoduchý. Asi jsem víc vsadila na "drzý čelo" - prý je lepší než poplužní dvůr :-). Víceméně jsem se vnutila do jedné redakce (externě) s tím, že napíšu, udělám - a jestli se jim to bude líbit, tak pak zaplatěj. Pravda je, že jsem si šla za svym. Chtěla jsem to dělat. Chtěla jsem se prosadit. Ale - to může přeci ve svém oboru každej! Každá práce má poslední až první šprycli na svém žebříčku. Někdo ale raději zůstane na té své, vysezené, jiný chce dál, vejš. Ne, vůbec se nechci vytahovat, ono taky není proč. Mnohokrát jsem si v životě "natloukla hubu", mnohokrát jsem tvrdě dopadla. Jak profesně, tak v osobním životě.
Ale, jak se říká: o tom to je, každej jsme jinej :-))). Pravdu máš, že někdo musí péct housky. Ale někdo stojí u toho samého pultu celej život a jinej si po čase otevře vlastní pekárnu ...

Je to o necem jinem.
Kazdy-muze byt kreativnim-"Buh stvoril cloveka k obrazu svemu".
Neshody mezi lidem zacaly take tim ze nektera zamestnani se zacala vyvysovat nad druhe.
Zajimalo by mne,zda se pocitac vyvysuje nad vysavacem?
Ci zda vysavac zavidi pocitaci?
Ten-kdo tka latky-tvori,a kolikrat jak nadherne!
Ten kdo pece housky-tvori.
Co delas-to delej rad a nebudes mit potrebu zavidet.
Nenech se zotrocit a vlacet sebou po fabrikach,makat na pasu ci farat dolu.
Jina je -pokud Te prace u pasu vnitrne uspokojuje.
Ze to nekdo delat musi?
Kazdy musi umrit-to je jedine co musi.
V ostatnich vecech je vzdy Tvoje volba.
Nebo mam snad verit tomu,ze lide jdou od 4h rana na sichtu,trpi pichacky a pouhych 20 minut na obet pouze z lasky ke kreativcum,aby se oni mohli oblekat,najist a mit doma teplo?

Opevovani byli hornici-udernici, ocelari-stachanovci, nadenici ve zbrojovkach byli nejlepe placeni a nejvice vyhod.

Vzdelana inteligence, lekari, PhDr, muzikanti, a jini, krome absoloventu obtizne nabytych technickych vysokych skol/profesi tituly, ti kteri nemeli znamosti a pratele na krajskem vyboru KSC a jejich pozehnani, tak prdeli po tenku a platy nejiste a urcite minimalni.
Nedomnivam se, ze Daniela byla o moc lepe placena, nez ta prodavacka rohliku.
To byl ten komunisticky raj pro proletare a nadeniky.

Určitě jsem to nepochopil správně a asi jsem se taky správně nevyjádřil.
Prostě mi z některých příspěvků přišlo, že někdo pohrdá ostatními jen proto, že neměli ta křídla a nevzlétli výš.
V situaci, kterou popisuje kudlanka, bych já nejspíš dal ty děti do školky a našel si nějaké zaměstnání. Je snadné tvrdit, že je to nedostatkem tvůrčích vlastností. Na to může mít každý odlišný pohled. Ovšem nyní se na to dívám z púohledu usedlého staršího muže, zamlada bych možná mluvil jinak.
Ale nepřipadám si proto ani lepší, ani horší. A už vůbec nikomu nezávidím, jak se domnívá jasmina.
S ní bych ostatně trochu polemizoval o tom, že každý může dělat opravdu jen to, co ho těší a baví a co je navíc královsky placeno. Tak jak to píše, to zní hezky a věrohodně, jenže v životě člověka je mnoho limitujících faktorů, které významně obousměrně ovlivňují výsledky jeho snažení. Nemůže být na zemi šest miliard kosmonautů, i kdyby jím každý chtěl být.

(Ještě bych dodal, že nějakou zvláštní souhrou náhod dělám práci, která mě baví... abyste si nemysleli, že na vás hulákám od továrního pásu)

To vypada,jako bych Te snad osocila,ze Ty zavidis,-vubec ne,to mne ani nenapadlo.
Psala jsem o kamaradce Daniely,co ji zavidela-
Ty chces polemizovat o tom ze kazdy muze delat to,co ho bavi.....nemuze.
Ne treba hned.Dostane se do situaci...ja vim.Taky jsem jeden cas drela praci,ktera mne nicila jak psychicky,tak fyzicky a nevidela jsem tehdy jinou moznost.
Myslim ze mnohy to za svuj zivot pozna.
Ale byla by hloupost tvrdit-ze to nebyla moje volba.Mohla jsem se taky klidne flakat.A o kralovske platbe jsem vubec nemluvila.
Jsou skutecne lide,co delaji jenom to,co je bavi a financne jsou na tom nekdy i mizerne.Ale ti lide to svoje delaji s laskou, penize jsou -az na druhem miste.
Pak jsou lide,co vezmou cokoliv,jen kdyz je tam zajimavy plat.Ja to nesoudim.
Jestli nekdo chce mit svoje,slusne bydleni,slusne auto a pod. a akceptuje,ze treba 10 let bude makat v dolech-je to jeho volba.
Jestli ze druhy by na nejakou sichtu nesel ani za Boha a bude radeji v podnajmu a tam bude psat filosofii-musi zase akceptovat,ze na svuj barak a komfort si nikdy nevydela.
Vzdy je to volba,tedy,dokud je clovek relativne na svobode.A jeste-ani v lagru nikdo nemusil pracovat-nemusil.Mohl se nechat zastrelit,i tam mel volbu.
Takze-to je to,jak pisu,ze vsichni musime akorat umrit,ci tehotna zena-ano,musi porodit.To je snad vse,-co musime.
Co je opak-ze ne vzdy-muzes.Jsou proste chvile,veci-kdy nemuzes,nesmis.A v tom volbu nemas.
Takze MUSIT-plati jen pro dve veci,NESMET-plati pro mnoho veci.
Uz chapes co tim chci rict?

Tak jo:-)