Kudl@nk@
domovská stránka

Kudl@nk@
do oblíbených

Plyšová potvůrka probleskovala střídavě tu i tam. Obě, Lenka i já, jsme okamžitě poznaly, že  „tohle“ je něco, co neběhá běžně po zdejších lukách, ale cosi, co v nejbližších chvílích bude majitel či majitelka zoufale hledat. Když se nám po jisté chvíli podařilo roztomilou příšerku mazlivým vábením přilákat a odchytit,  podařilo se psoznalkyni Lence zjistit, že se jedná o štěňátko – fenečku čivavku.

Zahrádkářská kolonie zela prázdnotou, nikde se mezi záhonky neklubalo žádné pěstitelské pozadí. Přesto jsem popadla pejsku do ruky, ve vší své velikosti se vztyčila a jako na trhu vyvolávala: "Nechybí někomu pes? Malej, světlej, ženskej. Haló, našel se pidipes..." Po chvilce se za jednou boudou vynořila velice silná, ba co dím obrovská postava v trenclích, muž zvící cca šedesáti jar a břišním obsahem cca třiceti piv. "Peggy, Pegginko, pipinko moje, kam ses mi to, potvoro mizerná, zase zatoulala? Milostivá, rukulíbám, to je moje čuba, neobtěžovala Vás nějak?" Při předávání z ručky do ručky jsem se dozvěděla, že je to o dva měsíce než Můrák mladší psí šlechtična, pochopitelně neskutečně rozmazlovaná a obdivovaná královna jedné pražské domácnosti. Pan doktor chodí relaxovat pletím cibule, kadeřavé petrželky, hrášku, fazolí, salátů, kedluben, sbíráním všemožných lezoucích a ohlodávajících fujtajblíků, vyštipováním, přivazováním, okopáváním, přihrnováním... A na zdravý vzduch s sebou do přírody bere i vyvenčit Pegginku. Po lehce prodebatované čtvrthodince odložil psici do kapsy a odkráčel ke svým záhonkům. V polovině cesty však osiřel – mrštná Pegginka shupla dolů a přidala se znovu k nadšenému Můrovi, který se mezitím propasíroval plotem za ní. Pan doktor rezignoval a prohlásil, že se tedy staví za dvacet minut, jestli nám to nebude vadit. 

Tak, a bylo to tu, náš Mooray se zamiloval se vší vášní prvního vzplanutí. Byla to konečně fenka menší než on, téměř shodné barvy a na společně známém-neznámém prostranství. Zprvu se k sobě chovali poněkud rezervovaně, po chvilce však přešli ke vzájemnému producírování, aby skončili nádhernou honičkou. Oba dlouhovlasí, provlávali mezi vysokou neposekanou trávou jak dva delfínci. Tu se vynořila ouška, pak zase čumáček, do hlubin a do výšky. Křehké, ladné, bělavě ochmýřené píďalky.

Obě jsme na ně zíraly, pozorovaly, jak se oba pejsci ztrácejí mezi saláty, kedlubnami, kytkami…Když jsme posléze po dvou hodinách odcházely a předaly definitivně Peggy jejímu páníčkovi, měly jsme obě dost provinilý pocit – druhý den ráno jsme totiž odlétaly na plánovanou dovolenou do Řecka. Takže – snad zase až za tři neděle, pejsánci…

Jo dovolená.. Utrpení!!! Dcera se totiž rozhodla, že obézní matku přinutí zhubnout. Takže jsme každý den v pět ráno vstávaly, svižné děvče běželo, já se za ní zvolna klátila. Z Paralie směr Olymp, čtyři až pět kilásků a zpět. Na pokoji hop na postel a pak celou hodinu následovala jedna odporná cvičební série za druhou. Na záda, ruce za krk, zvednout kolena, hlavu k nim. A třicetkrát... A další a další a další. Mořila mne, nepovolila, neslevila mi ani ťuk… Pak do plavek a do ranního chladného moře mezi chaluhy, medúzy, čtyřicet dalších úmorných minut plavat sem a tam. Když jsme se posléze vrátily a osprchovaly, já zvládla jen uvařit si hořké kafe a sednout do stínu na balkón ke knížce. Lenka pak odešla na pláž mezi ostatní plážové nadšence a chlípné Řeky. ¨

Protože hned v prvních dnech sbalila místního černovlasého divocha na skútru, protančili každou dlouhou noc… postupně spolu vymetli všechny tamější diskotéky. Z krásného řeckého Romea se vyklubal majitel jednoho z místních pensionů. Dokonce svobodný, takže ani nelezla žádné jiné do zelí. Snad jen té minulé... Naštěstí je má prvorozená chytrá, takže Donšajna zvládla udržet ve správných mantinelech. Nevěřila jsem po návratu svým uším, protože jeho city vydržely i další měsíce, kdy jí minimálně dvakrát týdně volal a o neskonalé a věčné lásce, lásce na zbytek život atd. ubezpečoval. Protože mu neprozřetelně dala i číslo do práce, párkrát to zvedl i její šéf znalý angličtiny. Když pak její linku ještě začal zahlcovat milostnými faxy, raději zamilovanému Aristotelovi slíbila, že se znovu ozve až zase v pozdním jaře. Po několika neopětovaných faxech to konečně vzdal… 

Ano, je to k nevíře, ale po návratu jsem zjistila, že během čtrnácti dnů ranního a předvečerního násilí ze mne dcera vymlátila šest kilo. Vrátila jsem se nesmírně unavená, trochu opálená (bedlivě jsem se před žhnoucím sluncem skrývala) a chorobně vyhládlá. Přesto plná optimismu. Oblékla jsem oblečení o kus menší, takže jsem měla důvod k jásání…

daniela@kudlanka.cz

linkuj.cz vybrali.sme.sk