"Četla jsem  vzpomínku Jana Nerudy na jeho dětský zážitek, na chvíle, kdy byl doma sám, jen s husou. Začala jsem přemýšlet, co nejrannějšího si pamatuji já. A tak se mi vybavil stařičký secesní kolotoč na Letné. Krásní koníčci, jako praví, jen se rozběhnout. V každém rohu rytíř v brnění a ke všemu tam hrál hodně písniček břinkavý orchestrion. Nepamatuji si samozřejmě žádnou melodii, ale věřím, že by stačilo pár tónů a hned bych byla zase ta malá, dvouletá holčička, kterou tam vozila v kočárku její maminka. Skoro každý den jsem se svezla. Jednou jsme se dostaly ke kolotoči nějak později, a bylo zřejmé, že už zavírají a z projížďky nic nebude. Brečela a křičela jsem tak hodně a tak zoufale, že ho ty dvě paní, co to tam tenkrát obsluhovaly, znovu spustily a já měla všechny ty koníčky jen pro sebe. Úplně přesně si pamatuji, jak jsem byla šťastná.

     Nedávno jsem se zatoulala na Letnou, což je z Černošic kus světa, a hned i ke kolotoči. Koníci byli olezlí, vyspravovaní koženkou, jejich ocasy i hřívy byly prořídlé a orchestrion – ten si ani nebrnkl. Když jsem to pak smutně vyprávěla mamince, tak povídala, že takoví byli už když jsem na nich jezdila. Ale ona že je pamatuje, když byli opravdu jako živí, vždyť jako mrně na nich také jezdila. Jak jsem si zjistila, je kolotoč z roku 1894 a maminka je přeci jen o něco mladší. To asi ty moje dětské oči viděly všechno jinak.

     Druhá vzpomínka není tak přesná, týká se vlastně mnoha hezkých večerů. Maminka mne dala do postýlky, sedla si ke mně, skládala vyprané prádlo a zpívala mi do usínání.  Byl to pak už tak zaběhnutý rituál, že když jsem šla spát a maminka u mně ještě nebyla, tak jsem na ni volala: „Mami, kádej pádlo, kádej pádlo!“. A maminka si sedla, skládala prádlo a přitom moc hezky zpívala. Měla jsem mnoho vybraných a oblíbených písniček, které jsem tvrdě vyžadovala a zase jiné, při kterých jsem usedavě brečela a prosila maminku, aby je už nezpívala. To jsem asi ten den moc zlobila. Byly to například tyhle: „Osiřelo dítě“, „Letěla husička, letěla z vysoka“ a „Stěpko Razin“. Každá je jiná, ale všechny mají jedno společné – smrt někoho milovaného. Dítěti umře maminka, osiří malinká housata a Stěpko, ten dokonce hodí svou kněžnu krásnou do vln vířivých...

     Když mi bylo pět a půl, to už měla maminka podstatně méně prádla a já si zvykla usínat sama. Najednou mi ale přinesla z porodnice brášku a ve zpívání a kádání se pokračovalo. Protože jsem byla už starší, tak jsem se snažila mamince mluvit do repertoáru, vymýšlela si a přidávala jí i písničky ze školky.

     Nedávno jsme se ve škole o lidových písních učili. O tom, že jsou obrazem života lidí, doby, ve které žili. Jedna taková písnička, jejíž název už jsem zapomněla, ale slova si pamatuji, mi utkvěla v paměti. Zpívá se v ní o velmi mladé dívce, snad šestnáctileté, která se vala a od manželství si nejspíš slibovala, že nebude muset nic moc dělat: „Proto jsem se tak mladá vdávala, abych dělat nemušíla.“  Její muž ji měl jistě velice rád, ale asi ji moc neznal; protože když jí chtěl udělat radost, tak v domění, že je pilná hospodyňka, jí koupil drahou krávu.Té dívce asi moc nevadilo, že ji musí dojit a dávat jí pít, ale to krmení! „Muž mi koupil krávu, já muším na trávu, toho jsem se nenadála.“ Chudák, místo příjemnějšího pospáníčka musela ráno brzo vstávat, šup na louku a sekat a sekat, aby měla kráva celý den co jíst. A ještě nasušit seno na zimu!!

     My teď chováme králíky a to by se jeden divil, kolik toho ti malí králíčci snědí. A což teprve veliká kráva. Ta dívka musela být dočista zoufalá, vždyť snad na nic jiného neměla čas. Jen sekala trávu pro krávu, když chtěla, aby byla – ta kráva – alespoň trochu v přijatelném stavu...

     Je opravdu zajímavé, že z jedné krátké písničky se dá vyčíst docela jímavý příběh. Škoda, že dnešní písničky už nejsou takové. Není v nich opravdový život, nejsou tak výstižné a melodické. Prostě jsou umělé. Rozhodně se nedají zpívat do usínání... Někdy, když má maminka „svůj den“, tak si všichni zpíváme. Já pro sebe, protože můj hlas je jen pro potichoučku, brácha zase nahlas, ale s občasnými pauzami, on zase moc nezná slova. Díkybohu se u nás neustále pere, proto i neustále „kádá pádlo“. Při tom se dá moc hezky zpívat, nebo alespoň poslouchat. Lenka, 1987"

linkuj.cz vybrali.sme.sk