Rikali jsme si, ze jestli bude nekde prilezitost, tak koupime jeste druhou. Slunce bylo jak rozhaveny kotouc uprostred oblohy bez mracku a jediny stin v okoli, byl jen nas vlastni. Kdyz jsme vylezli z auta, tak nas horky vitr vysusoval jak babicciny krizaly. V nosnich dirkach to palilo pri kazdem nadechnuti a pusu jsem radsi ani neotvirala. Cesta se misty ztracela a zase vynorovala, az se pred nami v dalce objevila tenka zelena cara a oddelila oranzovy pisek od modre oblohy.  Konecne Ksar Ghilane!

     Byla to mala oasa, rostly  tu datlove palmy a granatova jablka. Nebyl tam zadny hotel, ani restaurace, jenom ve vesnici asi dva kilometry jizne od oasy, byl maly obchudek,.a u nej benzinka. Ze vseho nejdriv jsme se  vrhli do  jezirka kolem studny s teplou  termalni vodou. Vubec se mi z ni nechtelo vylezt a kdyz jsem si predstavila cestu dolu, kde ma byt jeste tepleji, tak mi z toho nebylo zrovna do zpevu.  No ale byt tady  a uhnout pred koncem?  Nehlede na to, ze ted to byl Alain, ktery si byl jisty ze to zvladne i sam. Presto jsme stale doufali, ze pojedeme ve trech. Marius se lepe vyznal v drobnych opravach Rehore a krome toho nejak patril uz k nam.

     Bylo pozde odpoledne, vsude plno much a komaru, ti jsou hlavne prave v oazach, kde je voda, stin a lidi. Nejsou blbi, aby se honili nekde po pousti, kde si neni ani do ceho bodnout... v oazach maji raj! Kdyz je clovek ponoreny ve vode az po usi, tak je to  docela snesitelny, dokud nevyleze. Bylo nejak po ctvrte odpoledne, kdyz jsme zaklepali na dvere mistni vojenske posadky. Privital nas asi tricetilety velice prijemny dustojnik a predstavil se jako Alim Derbali. Predlozili jsme mu svoje papiry, dlouho je prohlizel a pak nam rekl, ze mame prijit zitra, ze nam vysvetli, co je potreba a podespise nam to. Radsi bychom meli podpis hned, ale... Pak se nas zeptal, co planujem ohledne vecere. Kdyz jsme rekli, ze jeste nevime, pozval nas do domu svych mistnich pratel.

     "Uz jste se nekdy setkali s Tuaregama?" zeptal se nas. My jsme s Alainem zavrteli hlavou, ale Marius se podivil: "to jsou prece nomadi". "Byli", povzdechl si Alim, "take strasne tezko snasi bydleni v domech. Rikaji jim hrobky zivych. Jenze co se ted da delat jineho? Dole v castech Sahary, kde zili, jsou vsude polozeny miny a oni se museli stahnout do vesnic. Driv prichazeli jen vymenovat veci, nebo prodavat velbloudy ovce a kozy. Dneska, no vsak uvidite!“

     Ve dverich velkeho domu na spadnuti nas uvital patrne otec velice pocetne rodiny. Pozdeji jsme zjistili, ze tu zije vic rodin pohromade. Malebnost se rozhodne neda Tuaregum poprit. Zajimave je, ze  se zahaluji jenom muzi, zeny naopak si nechavaji oblicej odkryty. Po mnohamluvnem uvitani a predstavovani jsme byli pozvani ke stolu. Pred jidlem jsme si sli vsichni umyt ruce....v pisku!. a Alim nam vysvetlil, ze to je jedine, jak se myji, protoze na Sahare je o vodu nouze a clovek se neuspini, coz jsme meli moznost za par dni poznat sami. K veceri byl kuskus s beranim masem. Obsluhoval nas mlady (aspon podle oci) Tuareg, zahaleny s'es'em. To je pruh latky, ktery si obtaci muzi kolem hlavy jako turban, vetsinou je cerny, nekdy tez modry nebo bily. Zeny byly obleceny do jednoduchych cernych sari a ovesene spoustou stribra. Po veceri se na mne vrhly a prohlizely kazdy kus obleceni, co jsem mela na sobe, dokonce mi zvedly halenku a kdyz uvidely podprsenku, mely zachvat smichu a ja jsem se obavala, ze zavolaji nekoho z muzu, aby se sel na ten div podivat! Rychle jsem si halenku zas stahla dolu a kdyz videly, ze se mi to moc nelibi, zacaly mne hned hladit, libat na tvar a rikat, ze jsem jejich sestra, aspon jsem to tak vyrozumela..

     Byl to velice prijemny vecer a pak nas jeste na zitra pozval jeden z mladych Tuaregu k projizdce na velbloudech ke zriceninam pevnosti cizinecke legie. Marius jeste nikdy na velbloudu nejel a my si to na tak kratkou vzdalenost (asi 5km)  radi zopakovali.. Ustlali jsme si na hebkem pisecku v oaze. V jednom spacaku jsme se nemohli moc obracet, ale nedalo se nic delat. Uz jsme byli zalezli a premysleli jsme, co pocit ohledne komaru. Napadlo mne, ze to muze byt duvod, proc je vesnice dal od oazy, kdyz tu Alain nahle pronesl: "neprehanelas to trochu, jak jsi byla mila na  Alima??.. no vsak si te taky prohlizel !!!"   

     Vzdychla jsem si. "Jo, a po ceste k tem Tuaregum jsme stihli udelat dve deti, kdyz jsme se nemohli jinak domluvit!" A obratila jsem se k nemu zady... Paneboze, rikala jsem si, copak s tim nikdy neprestane?

Alena Kennedy, Yukon, Kanada

linkuj.cz vybrali.sme.sk