Jen mi to tak proletlo myslenkami, protoze na to Dzej kladl opravdu divny vyraz. Neprve si nas odskrtal v seznamu a byl spokojeny, ze jsme vsichni dorazili a vsichni prestoupili na spravne letadlo. Posleze nas seznamil s Karlosem v jedne rukavici, ktery nas mel dopravit na misto naseho pobytu v New Yorku. Karlos byl celkem sympaticky ridic, tasky naskladal do autobusu naprosto v cukuletu a mohlo se jet. Pripadalo mi, ze semafory se houpou uplne vsude a kazdou chvili se musi zakonite nejaky utrhnout a spadnout prave na nas autobus. Podle Murphyho zakonu schvalnosti, ktere vzdycky preferoval a ucil muj deda. On byl vlastne takovy siritel Murphyho zakonu a svou osobnosti dokazal hodne lidi zdolat. Preci jen to byl muj deda a tak jsem i ja jim byla a jsem hodne ovlivnena. Kazdopadne jsem se vubec nemohla soustredit na to, co ten podivny Dzej rika. Jeste o to horsi bylo, ze to vsechno povidal v anglictine, dale vypadal dost legracne, coz taky nalezite zamestna mysl. Po chvilce vypraveni se rozloucil a ja jsem vyrozumela, ze ho uvidime az za par dni pri prohlidce New Yorku, a tak v afektu, ze uz konci svuj proslov, jsem hlasite zatleskala. Byl potesen, ze proslov ma takovy uspech a ze sklidil necekany aplaus. Coz me pobavilo a vubec se mi nechtelo prestavat v mem halekavem smichu, coz zase pobavilo Jirku, ktery se s chuti pridal. Ostatni holky nejspis litovaly, ze si nesbalily spunty do usi, ale my jsme proste nemohli. Chovali jsme se jako rozevlati a nadseni turiste objevujici New York. No, vazne sila.

     Karlos, ten si v pohode jel, bral to vselijakymi zkratkami, vsude kolem byly jakesi mosty a objizdky a miniaturni baracky s americkymi vlajkami. AMERIKA.

Zhruba po dvou hodinach jizdy jsme dorazili na nasi ubytovnu. Zase dalsi proslov, ale dostali jsme k tomu najist, a tak jsme alespon trosku poteseni poslouchali, co se od nas v nasledujicich peti dnech ocekava. Vsichni uz jsme byli dost unaveni, ale humor nas stale neprechazel. Ubytovna byla spis jakesi provizorium, ale nikdo to moc nepozoroval, protoze jsme sice dorazili okolo devate hodiny mistniho casu, ale pro nas to vlastne znamenalo tri hodiny rano. Vsichni jsme postupne odpadavali. S pocitem, ze jsme ze sebe vydali uplne to nejlepsi, jsme se odebrali do svych pokojiku. Jirka dostal obrovskou lozi pro deset lidi se sprchou a ja jsem se poskladala s Lucy a Verkou do malinkate jizbicky s palandou.

     Vsichni zalehli a ja jsem ani pres veskere vypeti sil stale nemohla usnout a jen planovala navrat domu. Najednou mi proste ten zivot „pred prepazkou“ prisel hrozne fajn. A tak me to zase dovedlo k uvazovani o mem znameni Berana. Urcite je pravdou, ze Beran si stale potrebuje neco dokazovat. Nejspis jen tak, uvnitr sebe, potrebuje o neco stale bojovat a stale jit za jakymsi pomyslnym vytycenym cilem. Taky me napadlo, jestli vlastne nakonec ten svuj Gral najdu….

     Po par hodinach spanku problem. Probudily me nezname zvuky vychazejici z rohu pokoje. V sebeobrane jsem se rychle otocila a teprve po protreni oci a ustaleni ranniho zraku jsem spatrila spolubydlici Verku, usilujici o otevreni dveri. I takova malickost se v Americe stane. Dvere byli na specialni zamykani, a tak jsme usoudily, ze normalne to odemykani nepresvedcime a rozhodly se vzit zivot do svych rukou. Aktivne jsem rozebrala kliku, az tam nakonec povolilo jakesi perko a my jsme se se stastnym usmevem dostaly na chodbu. Ponurou, ale mely jsme obrovskou radost. Citily jsme se asi jako pri dobyti Severniho polu, akorat jsme nechodily stridave na sever a na jih a na sever a na jih. Misto toho jsme se odebraly do koupelny, vydrhnout si uplne cerne ruce od jakesi hmoty z te stare kliky... Uvazovala jsem, jestli to neni jeste z valky, ale to uz by to pak musela byt atrakce pro turisty a ne ubytovna pro budouci aupairy alias profesionaly v peci a starani se o deti.

     Hned po zhltnuti zvlastni snidane jsme se vrhli plni elanu do skoly. Rozbor snidane tu popisovat nebudu, protoze dodnes jsem vlastne nepochopila jeji slozeni a blizsi urceni. Neprijemnym zjistenim bylo, ze lide jsou rozdeleny do ctyr trid a jeste horsi pro me bylo, ze je to rozdelene podle oblasti, kam kdo zrovna jede. No a smula byla, ze smerem, kterym jedu ja, jede pouze jedna Ceska. Byla to Helca, sympatacka, a tak jsem byla smirena s mistnimi pravidly rozdeleni, prestoze jsem ve tride nebyla s jedinym klukem z celeho seminare. Ten mel na starosti holky ve vedlejsi skupine, kde Cechu bylo asi pet.

     S Helcou nas nakonec jeste rozsadily – klasika, abychom mluvily anglicky, tenhle figl znam uz z Nemecka. Za tridni jsme dostaly hrozne zvlastni pani. Takovou americkou mamcu. Vypadala jako Ursula Klukova, mela stejny sestrih a i stejne grimasy, tak jsem v tom videla alespon nadeji, ze by mohla byt stejne vtipna a fajn. Sice ji pres ofinu nebylo skoro videt do oci, ale v prostoru se orientovala pomerne dobre, a tak jsem usoudila, ze vidi. Asi na to mela jakysi tajny trik. A pak zacala jizda –  alias seminar o detech… Jeste nez se vsechno stacilo poradne rozjet, tak to Ursula rozbalila s oteviranim okna. Z rohu mistnosti dotahla obrovskou kladu, ze ktere by na chate tatka urcite udelal lavici k vecernimu opekani burtu u ohne. Vsichni jsme napjate cekali, co se bude dit. Kladu dotahla doprostred mistnosti, kde bylo uplne miniaturni okynko, ktere otevrela zhruba na deset centimetru a skvirecku podprela timto ohromnym klacikem. Vsichni jsme na ni ohromene ziraly a pro ni jako by to byla nejvetsi rutina. Vubec ji nevadilo, ze takto vlastne predelila nasi malickatou tridu skoro na dve poloviny a bylo zjevne, ze ma ze sveho vykonu radost.

     Pak nastalo klasicke poucovani o tom, co se smi a nesmi a uz se mohlo pristoupit k oblibene casti, totiz predstavovani. Moc mi to jako vzdycky neslo a necitila jsem se uplne ve sve kuzi, ale dbala jsem rad svych babicek a zadnou vetsi ostudu neudelala. Na jmeno jsem si vzpomnela a chyba, ktera se mi stala pri jednom predstavovani na seminari v Nemecku byla z duvodu konverzace v anglictine vyloucena. Tudiz bylo vylouceno, ze oznamim vsem jako tehdy, ze jsem “zwanzig Jahre kalt”. Dnesni predstavovani se rozsirilo jeste o rodinu, do ktere divcina pojede, takze jsem se „namohla jeste trochu vic“ pri vzpominani na vek svych budoucich sverencu.

     Byl to zajimavy mix lidicek. Tedy spise mladych ambicioznich holek ze vsech koutu sveta. Vsimla jsem si hlavne rozpustile Australanky, ktera se mnou sedela u stolu a byla uz od zacatku hrozne moc aktivni .Mimo jine mela nejdelsi vlasy ze vsech zucastnenych lidi. Hned vedle ni sedela bodra Slovenka, ktera zjevne ziskala sympatie sve australske spolusedici. Slovenska krajanka byla moc pekna a pozdeji se s nami podelila o otresne zazitky ze sveho aupairstvi z Anglie. Mimochodem nebyla jedina nespokojena se svym pobytem v Anglii, a tak jsem si jeste dodavala odvahy, ze jsem udelala moc dobre, ze jsem se hned napoprve vydala za velkou louzi a netroskarila pouze za kanalem La Manche.  Dalsi Slovenka mela perfektne vymakanou anglictinu; i Ursula tvrdila, ze je to opravdu profesionalni uroven jazyka. Dokonce az tak, ze jsem se divila, ze s takovou dovednosti se jede starat o americke deti. Vzapeti jsem se zarazila a vzpomnela si na sve soukrome filosoficke uvahy o tom, ze vse ma svuj duvod. Duvod jsem nemusela brat v potaz pri pohledu na Nemku, o ktere bych opravdu rada vedela, co si mysli. Vypadala tak trosku jako ze serialu Rambo a ja zapochybovala, zda je to skutecne divcina. V duchu jsem si zkusila predstavit americkou rodinu, ktera si ji najala. Napadaly mne rodiny s chlapci hrajicimi ragby, provozujicimi karate ci box. O to vic me zarazilo, kdyz oznamila, ze jede do rodiny se dvemi holcickami predskolniho veku. Tak jsem si ji predstavila mezi vsemi temi panenkami Barbie a detskym nadobickem. Tahle predstava me dost sokovala; ale kdo vi, jake ty holciny vlastne jsou. Zbytek tridy se skladal z exotickych krasek z Mexika a Jizni Ameriky.

     Pri vysvetlovani pravidel a chovani v rodine Ursula pridala historku, ktera me pobavila: do New Yorku dorazila holcina, ktera mela na hlave obrovkou kudrnatou hrivu obarvenou doslova na travove zelenou. Ursula se pry zdesila, dala vedet koordinatorce, ktera hned vystrasene volala matce od rodiny, aby se holky nelekla, az pricestuje. „Hostmom“ ji s pobavenym klidem odpovedela, ze ona se prave ted nechala obarvit na syte oranzovou a ze si tedy budou rozumet a uz se na slecnu moc tesi.

Katka Kolářová, Charleston, USA

linkuj.cz vybrali.sme.sk