Kudl@nk@
domovská stránka

Kudl@nk@
do oblíbených

Precizní Němci – puntičkáři ve všem<?xml:namespace prefix = o />

Ne, že by tu byli veliké rozdíly, ale přece jen se občas něco najde. Například jsem si vždycky kladla otázku, k čemu má v "pracovně" tolik šanonů. V životě jsem jich viděla tolik pohromadě jen v kancelářích účetních (a to ještě jen v televizi:-). Zeptat jsem se hned ze dvou důvodů nemohla. Za prvně to bylo ještě v době, kdy jsem na tom s němčinou nebyla zrovna nejlíp a byla ráda, že si umím říct o to nejnutnější. A za druhé jsem si říkala, že pokud to oni považují za naprostou samozřejmost, budu já (my, Češi) za idiota: "Vy to tak neděláte?!" A tak jsem vyčkávala až nastane situace, kdy (mi) to jaksi ukáže. Netrvalo dlouho a Frank jednou večer napochodoval do obýváku se dvěma těmito šanony, spoustou blíže nepopsatelných papírů, děrovačkou a nadšeným výrazem v obličeji. Rozložil si toto všechno na stole a začal to třídit a rozdělovat do pečlivě připravených přihrádek. Chvilku jsem ho pozorovala a divila se dál. V jeho rukách se míhali veci jako letáčky s reklamou, vystřižené články z novin,... .To už jsem nevydržela a vysvětlila mu, že: "to  by mě teda bavilo". Nechápal. Nakonec mi vysvětlil, že to přeci jinak nejde, že se to tak dělat učí děti už v první třídě. (Po nějaké době jsem také zjistila, že takto zatříděné má i všechno, co jsem mu kdy napsala, včetně SMS!!!:-) Jak jsem se na začátku divila, tak to dneska dělám stejně, protože: to přeci jinak nejde!:-) 

Nedostatek „západu“ – hrubá mouka

Co mě ale opravdu dostalo, byla otázka jídla a vaření. Když jsm například byli prvně spolu nakupovat a já prostě brala vše co je třeba, koukal na mě jako dva na tři. "Proč toho kupuješ tolik???" Vyděšeně na něj koukám, zase tolik jsem toho nevzala a Češi (a hlavně já) jsou od přírody (a matky na mateřský z donucení) šetřiví. Nakonec mi vysvětlil, že mu nejde o cenu, ale o to, co s tím budeme dělat. Koukám na něj a nechápu. V životě by mě to nenapadlo, ale je to opravdu tak. Tady je prostě nemoderní vařit. Když už někdo "vaří", tak si prostě koupí něco takového, aby to doma jen ohřál nebo zalil horkou vodou. To ale zase není nic pro mě. Takže vařím každý den a Frank nám uspěšně tloustne. Jemu to "totiž tak chutná, že nemůže jíst málo". Ať žije česká kuchyně. Ještě jedna perlička: Když někdo přijde na návštěvu, je to většinou na "Kaffee und Kuchen". Je to v půl čtvrté odpoledne, navaří se spousta kafe, nakrájí buchta, přidá ještě něco sladkého a diskutuje se. Sedí se tak hodina, hodina a půl mximálně. U nás to ale tak není. Je tady zvykem, že návštěva nezůstává nijak dlouho a tak k nám většinou nechodí návštěvy na Kaffe und Kuchen, ale na večeři. Všichni se většinou těší na knedlíky, ale pokud jsem si právě z Česka nepřivezla hrubou mouku, tak mají smůlu:-) Hrubou mouku tady člověk prostě nesežene!!! 

Toulky městem

Bydlíme v úžasně klidné vilové čtvrti na jihu a kdybychom bydleli alespoň v druhém patře, máme k tomu ještě i výhled na Staré Město. Do centra je to tak deset minut ať autem nebo tramvají. Lepší je to ale autem, parkování vyjde levněji jak jedna jízda tramvají pro dospělou osobu. Jedna jízda na hodinu a s přestupem stojí  EUR 1,50,-, parkování za jedno Euro je na pět hodin. Ze začátku jsem se tady vůbeci nevyznala a tak jsme jezdili hodně MHD, netrvalo ale dlouho a získala jsem přehled. Vzhledem k tomu, že mám ráda všechny ty nudné záležitosti, jako jsou muzea, historické budovy a pod., byli jsme ze začátku téměř každý  den ve městě. Teprve po dvou měsících jsem mohla říct, že jsem to nejdůležitější už viděla. Je ale také pravda, že i po půl roce objevujeme stále nová, zajímavá místa. Ještě do poloviny října nám dělal Frank věrného průvodce, protože v té době byl i on tím jedním  z dvaceti procent nezaměstnaných. Dneska už musíme "zvládat všechno sami".  

Klučina a němčina

Co se týče mého synka, tedy Pepíčka, ten je teď naprosto spokojený. Na začátku tomu tak nebylo. Dá se říct, že mě snad i trochu nenáviděl. Žili jsme spolu nejprve sami a tak jsem ho jednoho krásného dne přihlásila do školky, aby celý den neviděl jen mě. Díky našemu odjezdu tam strávil ale jen asi měsíc a půl. Ve své podstatě jsem ho odtamtud vytrhla právě ve chvíli, kdy právě získal nějaké kamarády. Bylo to ode mě sobecké, ale v tu chvíli se jednalo o zbytek našeho života…  (Co si budeme povídat, kolikrát potká ženská se čtyřletým klukem někoho, kdo s ní, bez ohledu na to, co bylo, chce žít?!) A tak jsem tu moji chudinku vytrhla z prvních přátelských vztahů, vrhla do neznámých vod, kde nikomu nerozumí on ani ostatní jemu, a očekávala, že se s tím v pohodě a rychle vyrovná. Zase tak rychle a jednoduše to opravdu nešlo. Nejdřív chtěl pořád: "do Česka". Pak úplně odmítal němčinu. Nesměla jsem s ním vůbec německy mluvit, chtěl mě vždycky bít. Z toho taky vyplývalo spousta hádek s Frankem. Ten mi totiž "vyčítal", že: "toho kluka vůbec neučím". Nedokázal pochopit, že Pepíno prostě nechce a dokud nebude aspoň trochu spolupracovat, nemůžu nic dělat. Bála jsem se totiž toho, že by mohl získat k němčině takový odpor, že by se ji pak nenaučil nikdy. A tak jsem to vždycky čas od času vyzkoušela a čekala na tu pravou chvíli.

Dopadlo to nakonec dobře a Pepík se dneska docela obstojně domluví. Dokonce se chce i sám učit. To jsem v něm ale nejspíš vypěstovala já – když ho totiž ta první naštvanost, že nejsme v Česku, přešla, chtěl si hrát venku s dětmi. Ty to ale s Pepou nebavilo, protože si navzájem nerozuměli. Tak jsem mu, dost tvrdě, vysvětlila, že děti si s ním nebudou hrát dřív, než se naučí jejich řeč, že jich je přeci víc... Týden trucoval a pak nakonec přišel a povídá: "a maminko, jak se řekne...?" Postupně mi nosil knížky s obrázky, pohádkové knížky atd. a každý den se dobrovolně tak dvě hodiny učil. Nakonec sám uznal, že jsem si tak úplně "nedělala kecy" (jak on říká, když někdo lže). Vítězstvím bylo,  když už se pro něho pak děti stavovaly u nás doma, jestli půjde s nimi ven.  Mám z toho velkou radost!

Martina, Drážďany

linkuj.cz vybrali.sme.sk