Než jsem ho poznala. byla jsem velmi klidný člověk – ale – vedle něj se ze mě ovšem stala tygřice; vůbec se nepoznávám... Jsem teď energická, a ne, že by mi tato změna až tak vadila.

     Ostatní část našeho soužití je bez problémů, máme společné zájmy, jsme oba velmi aktivní a dovedeme si vše nádherně prožít. On je jinak velmi schopný a šikovný, velmi se věnuje mému synovi, o vše se dokáže postarat a je na něj spolehnutí. Každý den mi opakuje, jak moc mě miluje. Jsem ale zmatená – kdo vlastně je? Je tím hodným člověkem, který mě miluje? Nebo tím zlým, který si mě v určitých momentech, jakoby vůbec nevážil?

     Chtěli bychom spolu mít dítě, on  v tom má jasno, nemá vůbec pochyb, tvrdí, že si lépe vybrat nemohl. Já mám ovšem obavy, dítě přeci jen potřebuje klid a jistotu. Uvědomuju si, že to pro mě bude náročné období a nevím, jestli bych to zvládla  - v tomto ovzduší. On ale na mě tlačí, tvrdí, že pokud ne teď, tak že už později chtít nebude...

     Danielo, co si o tom myslíš? Zajímá mě i názor ostatních, máte někdo podobného partnera? Je možné těmto hádkám předcházet? Jak vypadá takové soužití po letech? Předem děkuji za odpověď a všechny moc zdravím, Kristýna.

ODPOVĚĎ:

zatím to nechám na vás, přátelé, na vašich názorech  - jen jednu poznámku si nemohu odpustit hned... Přítel se prý věnuje jejímu synkovi  – tzn. je tu dítě – jak asi ono snáší onu "Itálii"? I nad tím, jaký mají podobné zážitky vliv na jeho psychický vývoj, by bylo nutno se zamyslet... Vždyť si uvědomme, jak v nás podobné záznamy z našeho dětství zůstávají... a jak nás ovlivňují... daniela@kudlanka.cz

linkuj.cz vybrali.sme.sk