Tiše jsem si sundal bundu a položil cestovní tašku na polici nad sedadlem co nejopatrněji, abych dívku nevzbudil, a začal si ji prohlížet. Ležela na dlouhém hnědém kabátě, který vedle ní visel, na polici nad sebou měla uložený plátěný batůžek, černý klobouk a velkou roli papíru, snad nějaké vlastnoruční umělecké dílo. Tipoval jsem jí tak devatenáct, dvacet, přestože do obličeje jí nebylo vidět ani z téhle pozice – pravou tvář měla přitisknutou k oknu a levou jí zakrývaly přes ramena splývající medově hnědé vlasy. Do hněda byla laděná celá, jen od krku jí do výstřihu visel modrý kamínek, zavěšený na kožené tkaničce. Při představě, jak dotek toho kamínku studí na těle, mě příjemně zamrazilo, až mi naskočila husí kůže.

     Zatímco rychlík míjel jednu vesnickou stanici za druhou, dívka stále spala. Vstal jsem, vytáhl z tašky walkmana a začal poslouchat hudbu. Je mým zlozvykem si při hudbě podupávat a všelijak si prsty poklepávat do rytmu, někdy jimi vytvářím úplnou prstokladovou choreografii. Poslouchal jsem asi pět minut, když dívka procitla. Rozhodl jsem se, že než hudbu vypnu a posadím si sluchátka kolem krku, počkám, až písnička skončí, aby můj zájem o ni nevypadal příliš okatě. Zatímco jsem poslouchal, měl jsem možnost prohlédnout si dívčin obličej a dospět k názoru, že je netuctově hezký a že by mi, kdyby na to přišlo, asi nedělalo problémy se do jeho majitelky zamilovat. Její oči, ještě rozespalé, mě zaregistrovaly a odvrátily se k oknu. Zamrzelo mě to.

     Dál jsem si cvičil prsty v rytmu písničky a díval se přitom na odraz v okně na druhé straně, ješitně doufaje, že dívka pohled z okna jen předstírá a místo toho pozoruje můj odraz, ale ve své ješitnosti jsem se zklamal. Pozoroval jsem tedy lidi na vzdálenějších sedačkách, ale myslí jsem zůstával stále na sedačce proti mně. Písnička ve sluchátkách už pomalu dohrávala, když jsem ucítil jemný dotek na koleni. Vypnul jsem walkmana a překvapeně se otočil; dívka seděla nakloněná ke mně a ptala se:
„Promiň, nevíš, kolik je hodin?“

     Hezky voněla. Nic umělého, žádný deodorant, zdálo se mi, že voní nějak přirozeně, sama od sebe. Konzultoval jsem hodinky, odpověděl a zadoufal, že jí nešlo ani tak o čas jako o frázi, uvozující další konverzaci, a doufal jsem správně, protože se zeptala: „Ty seš klavírista?“ To mě zaskočilo. „Co? Proč?“ „Podle prstů.“      Bylo mi líto, že nejede až do Ústí. Bylo mi to dost líto. Nějak jsem si na ni za těch dvacet minut zvykl. Napadlo mě, že bych jí, až bude odcházet, mohl říct, jak je škoda, že nejede až do Ústí. Určitě ji to potěší. Nemohu tím nic zkazit. Byla teď vůči mně úplně lhostejná, a to i přesto, že já vůči ní, alespoň pohledem, nebyl. Čím víc jsem si ji prohlížel, tím víc mě to mrzelo. Jak se blížily Litoměřice, vstala a začala se oblékat. Znervózněl jsem. Kdy jí mám říct svou připravenou větu? Teď? Nebo až teď? Nebo... Ještě chvíli... Vlak brzdil, dívka se ke mně otočila a řekla: „Tak ahoj. A hodně štěstí v Ústí.“ Vytušil jsem, že je to má poslední příležitost: „Jo, dík. Tobě taky--“
Vlak zastavil. Ve vagónu se zdvihl hluk, dívka se ode mě otočila a zařadila se do fronty vystupujících.

„Škoda, že nejedeš až do Ústí,“ zavolal jsem za ní. „Cože?“ zeptala se ode dveří. Věděl jsem, že už to nemá cenu, ale mechanicky jsem zopakoval: „Škoda, že nejedeš až do Ústí!“ Fronta vystupujících se na mě otočila, zvědavá, kdo to tu řve. Dívka zdvihla obočí, že nerozumí, pokrčila rameny a křikla omluvně: „Promiň, ale venku už na mě čekaj naši.“