Ptali jsme se ho i na cestu do Ksar Ghilane a dal na org a on se velice podivoval, ze mame povoleni. Sam nam o tom nemuze nic rict, protoze tam nikdy nebyl. Doporucil nam zajit na policejni stanici a zeptat se tam predem, jak vlastne cesta vypada a co mame mit s sebou, protoze Ksar Ghilane je male mestecko, kde bychom nemuseli vsechno sehnat a nebo zaplatit daleko vyssi ceny. Ohodnotili jsem to jako velice dobry napad. Pak nam jeste radil se podivat do Guarmesy, kdyz tim smerem jedeme..

    Trvalo dva dny, nez se mi noha spravila natolik, abych mohla vyrazit do ulic.Tatouin, i kdyz vypadal jako moderni mestecko, predvadel typickou architekturu jihu Tunisu. Opet jedno z mist filmovani hvezdnych valek. Jinak nizke bile domy kolem marketu a uzke ulicky, ktere davaly aspon trochu stinu.. Vlastne jsem se nejvic jako vzdycky zajimala o souky. Libil se mi ruch, barvy, smlouvani a premlouvani... berbersky trh,  to je neco uplne zvlastniho!  Obchodnici prodavaji ovoce, spousty ruznych druhu koreni, ktere mi byly naprosto nezname, zeleninu, koberce a vsechno mozne i nemozne. V jednom stanku mistni holic striha vlasy, v druhem se prodava maso, na velkem prostoru uprostred se drazi velbloudi, kozy a ovce, kolem jezdi zeny a muzi na oslech. Tatuinsky souk je povestny hlavne korenim a koberci. Kona se kazde pondeli a utery a to bylo rusno, jinak je Tatuin pospavajici klidne mestecko. Vecer jsme jeste sli do baru, kde ucinkovaly brisni tanecnice a  cvicitel  hadu hrajici si s kobrama. Nejvic se me ale libil berber, ktery tancil s cajovym podnosem a salky na hlave.

  Druhej den brzo rano jsme konecne vyrazili smer Ksar Ghilane. Stavili jsme se jeste v obchode a nakoupili jidlo na cestu, protoze jsme nevedeli, jak dlouho potrva, ani co se tam vlastne da koupit..  Doufali jsme, ze tama protahneme i Maria na zakazane uzemi.. Uz od zacatku nam bylo jasny, ze cesta nebude moc lehka a ze bez predniho nahonu bychom vubec jet nemohli. Ten jsme potrebovali posledni dobou casteji a casteji, jak nase cesta pokracovala dal na jih. Podle mapy z Ksaru Ghilane pak vede 320 kilometru piskem a kamenim az do nejjiznejsi casti kam jsme meli namireno. Nezda se to zase tolik. Alain jeste zasel na urad se zeptat, co sebou potrebujeme, chceme-li tam jet. Urednik se take podivil, kdyz videl nase povoleni, ale zaroven nas varoval, ze momentalne je to dost nebezpecne, protoze tam pry je armada a vsude kladou miny."Schyluje se k valce jestli to nevite! Chcete tam opravdu jet?.. a s divkou??" podival se na moje jmeno na zadosti."Pro zeny uz to tam ted neni vubec!"

Pak mu dal na papirku napsane, co vsechno s sebou mame mit, mimo lopaty, zvedaku a lana, dobrou mapu, 10 litru vody na den... a dodal "Vemte si dvakrat tolik benzinu, nez potrebujete!.Navic tam budete mit strasne horko, mezi cervnem a zarim se vubec cestovani po orgu nedoporucuje a nocni jizda je zakazana. Ridi vase partnerka?" "Neridi." "Hm, to neni moc dobre. Je lepsi, kdyz je v aute jeste druhy ridic. Vy si vubec neuvedomujete, do ceho jedete! Musite se hlasit v kazde oaze, kam dojedete a kdyz nedojedete do dvou dnu, zacne se po vas patrat. Hlavne nesjizdejte nikde ze silnice. Ono to neni lehky, protoze tu silnici taky obcas v pisku neuvidite a mimo silnici mohou byt polozeny miny. Osobne bych vam neradil tam jet.touto dobou vubec."

     Asi jako kazdeho chlapa Alaina upoutala prave ta challenge. "Je tam jeste nejaka kontrola, kdyz vyjedeme z Ksar Ghilane?" "Ne, posledni je prave v Ksar Ghilane. Tam podate prvni hlaseni." To vubec nevypadalo dobre pro Maria. Na pozvani bylo jen moje a Alainovo jmeno.Nedalo se predpokladat, ze by jim unikla Mariova malickost. Zatim jsme se ale vsichni vydali smerem na Guarmesu. Ridil Marius – pro pripad, ze se s nama nedostane, na samotneho Alaina zbude jeste rizeni azaz. Kluci zacali uvazovat, ze bych se mohla narychlo ucit ridit ja, ale rekla jsem jim, ze se zblaznili, at si v tom pripade ukazou, ve ktere dire chteji skoncit. Upozornila jsem je, ze rizeni tady na tehle silene ceste (uz  jsme zase meli zapnuty predni nahon) bych nezvladla ani s autoskolou.

     Po trech kilometrech jsme uhnuli na male odbocce doleva a vzali jsme tam mistniho stopare. S cestou jsme si vubec nepomohli, dalsich deset kilaku byla stejne spatna. Guermassa byla treti a posledni ze skalnich vesnic Byly si vsechny tak podobne, s bilymi mesitami ve skalach, ale obleceni zen zde bylo vyrazne cervene. Skoncili jsme pochopitelne u naseho stopare na mintovem caji. Snazil se nam zaplatit za cestu a kdyz jsme uz odmitli penize, neprijmout pozvani na caj by bylo urazkou. Prochazeli jsme domem, kde si na hlinene podlaze hralo nekolik spinavych deti mezi kozami, berany a slepicemi. Caj jsme pili ve vnitrnim dvore, za ucasti cele rodiny, ktera tady travi vetsi cast dne pri vareni a domacich pracich. Pak jsme se vydali zpatky na relativne "hlavni" cestu do ksaru Ghilane.

     Zacinala jsem se trochu obavat cesty, horka a min...

Alena Kennedy, Yukon, Kanada

linkuj.cz vybrali.sme.sk