Byl to on a ja uz jsem jen mohla byt rada, ze jsme se konecne stretli, a tim padem pujde vsechno hladce.  Myslim, ze jemu se taky rozjasnil usmev na tvari, hlavne kdyz videl, ze jsem sbalena, pas drzim primo v ruce a chovam se jako turista, ktery jede na tydenni vylet. Tak jsme se pozdravili a bezuzdne zacali vtipkovat o nasem odletu a o cele teto nasi letni akci. Jirka si nechal chytre obalit tasku, ja jsem to neudelala a radeji jsem svou posledni pajdu investovala do koupi drahych zvykacek, ktere jsem si uz nesbalila. Smutne jsem si take zavzpominala na svuj fotacek, ktery jsem pri mem slavnem baleni nakonec nenasla. Mela jsem predem vytypovanych nekolik mist, kam bych ho mohla dat, ale ani na jednom nebyl. Tak jsem si pozvdychla, ale zivot na letisti sel dal.

     S pomoci Jirkovo starostlive mamci jsme si zaridili sedadla v letadle primo vedle sebe. Jeste jsme potkali dalsi holcinu, ktera letela take s nama, ale ta nemela takovou mamcu jako Jirka, a tak sedela o par rad za nami. Byla jsem opravdu vdecna, jak jsme to vsechno zmakli...  a pak uz jen posledni mrk a mav a byli jsme skoro v Americe. No, kazdopadne jsem si za tou prepazkou z drevotrisky uz nepripadala jako v Praze.

     Muj zivot ted byl rozdelen do zivota „pred prepazkou“ a „za prepazkou“. O tom zivote „pred prepazkou“ jsem toho vedela hrozne moc, ze je fajn, ze tam mam rodinu, kterou mam rada, kamarady, pratele, mozna uspesnou karieru; vlastne to byl v podstate cely muj zivot, ktery jsem mela rada a vzdycky budu mit. No a zivot „za prepazkou“? O tom jsem nemela ani paru. Co me tam vsechno ceka? Ale ani jsem to moc v tu chvili neresila. Stale jsem se snazila zit zivotem pred prepazkou, cimz jsem asi netvorila vyjimku. To jsem usoudila, kdyz se Alca s Pavcou prihnaly na posledni chvili s jazykem na veste, ze vlastne malem celou tu estradu promeskaly.

     S prehledem jsem se pousmala, jakoze ja jsem tentokrat v pohode, ale nemit spolehlivy odvoz na letiste, tak nevim, jak by to se mnou vlastne nakonec dopadlo. Kazdopadne, za tou prepazkou se nas shromazdil nakonec celkem fajn pocet. Bylo nas devet. Tak jsme na sebe koukali, jakoze jsme v tom spolecne a jeden za vsechny a vsichni za jednoho. Takova rozlehlejsi skupinka musketyru. Mozna Rytiru kulateho stolu, v cele s kralem Artusem, alias Jirkou.

      Tak ted uz jen zbyva odpovedet na otazku, kdo z nas najde ten Zlaty Gral. Take vlastne nikdo jako podle legendy nevedel, co to ten Zlaty Gral vlastne je. Kazdy si to zjednodusoval, je to jakysi kalich, ktery je ukryt nekde tady na zemi. Ani jsem nestacila domyslet konec, jen jsem doufala, ze to nedopadne jako podle legendy, ze vlastne zadny Gral ve sve hmotne podstate nebyl. Ale uklidnila jsem se predstavou, ze my preci taky nic nehledame, naopak jsme se tu takhle pekne vsichni uz nasli (s predstihem :-)).

     Jirka, jako spravny kral Artus nezklamal a hned za prepazkou zacal veselou historkou z nataceni, o kterou se jednou bude moci podelit s chtivymi divaky. V domnení, ze odevzdal vsechny kovove predmety, ktere mel, prochazel bezpecnostnimi dvermi. Dvere stale pipaly a tak si jeste vzpomnel, ze ma vlastne hodinky a v kapse nozik – rybicku (ktera mimochodem komusi prosla), a  kdyz uz jsem si vazne myslela, ze snad dojde i na nase naha tela, tak si uniformovana pani in charge v nejlepsich letech vzala obrovske magneticke oko a zacala Jirku podrobne zkoumat. Hlavne ji zajimaly kalhoty. Byly se zipem, a tak po dukladnem osetreni zjistila, ze to bude kalhotami a Jirka muze odcestovat. Jen tak mi proletlo hlavou, jak by ji Jirka presvedcoval, ze opravdu neni zadny terorista a do Ameriky se chysta v klidu a miru a ve vsi pocestnosti. Jeste k tomu by pritakavala cela nase podarena parta a uz by ho nepustili ani zpatky domu. Vsichni se zdali byt celkem pripraveni na nejhorsi, a parada mohla zacit. A to je vlastne vysvetleni, jak jsem se ocitla v letadle, ktere me unaselo dal a dal pres ocean. Vzpominala jsem na Bermudsky trojuhelnik a tatkovo vypocty, abych se neztratila nekam do neznama. Take me proletla hlavou otazka „proc?“, kdyz to „jak“ uz jsem vyresila. Nastesti ji rychle odvanul vitr, tak mi nemohla moc dlouho znit v hlave...

     Mezipristani jsme meli v Amsterdamu (ctyrhodinove), kde jsme si navzajem ukazovali fotky rodin a tak nejak jsme se seznamovali. V hlave mi hlavne zustala rodina Lucy, sympaticke holciny, ktera by polozila na lopatky i toho nejvetsiho karatistu (az tak mi pripadala dobra :-). Fotce jeji budouci rodinky, nekolikahodnemocclenne,  jsem se opravdu nestacila divit! Vsichni meli stejne kostymky. Jakasi rodinna unifoma, kterou jim pry nasila babicka. To jsem Lucy hned obdivovala, ze se rozhodla jet a ze se neboji, ze hned take jednu uniformu vyfasuje :-))). V hlave mi take zustala Pavca, ktera se jela starat o pet deti. Mela z nas vlastne nejvetsi pocet.

     Nicmene, poslouchala jsem Jirkovo historky, s chuti do sebe ladovala mistni letadlove jidlo odpornymi plastovymi pribory a cesta smer NY mi opravdu v klidu ubihala. Prislo mi to jako nejvetsi sranda dosavadniho zivota. Kdyz jsem se po opravdu dlouhe dobe odhodlala vyrazit smer zachod, zrovna hlasili turbulence a vsichni museli zustat pripoutani na svych sedackach. Parkrat jsem to chtela risknout, ale zrovna sla kolem letuska, ktera vsem desetkat opakovala “pripoutejte se, prosim”, tak mi to uz pri tretim pokusu bylo trapne a radeji jsem dbala rad a pripoutala se. Pri mem stesti jsem pocitala, ze turbulence budou do konce letu a zacala jsem uvazovat o moznych variantach planu B... Turbulence (nastesti) netrvaly dlouho,  a tak jsem se odvazila konecne zvednout ze sedacky a vyrazit kupredu. Jeste jsem ani nedorazila k zachrannym dverim onoho potrebneho mista, kdyz se letadlo zacalo podivne natrasat a pohupovat. To uz jsem ale na nic necekala a odvazne vstoupila dovnitr. Bylo to trosku nepohodlne, ale zvladla jsem to bez nehody a spokojene jsem vratila na misto. Pri pristani v New Yorku jsme si vsichni oddychli, ze nikam nenarazime a prvni cast naseho vyletu je tedy za nami. Ze vseho jsem mela smisene pocity.

     A tak jsme vsichni opustili ten dosavadni zivot „pred prepazkou“ a pomalu se zacala psat historie toho dalsiho, ted uz „za prepazkou“ ….

Katka Kolářová, Charleston, USA

linkuj.cz vybrali.sme.sk