Ač je to k nevíře, v obchodech (zapomněla jsem, mluvím o Mannhattanu, New York), vskutku plechovky vykupují, dennodenně od bezdomovců ony nesmírně veliké počty přejímají… Každý den si tak Paul Irving vydělá potřebnou částku na jídlo pro sebe a pro svou milovanou. Neumíte si představit jeho přešťastné oči,  když mi o ní vyprávěl. Jednoho časného rána, velmi časného, nalezl ve svém spacáku, který měl v zákoutí kostelních schodů, malé chlupaté klubíčko. Neskutečně vychrtlé, zbídačelé… Nejprve chtěl Antoinettu (jak ji podle světce, jemuž byl kostelík zasvěcen, nazval) odhodit… Nikdy neměl žádné zvíře, nikdy se k něčemu podobnému nedostal. Ale kočička prý se jen vyškrábala na velkou tašku (soubor jeho veškerého majetku) a zalezla dovnitř. Pak jí občas dal kousek od svého jídla, ona  mu oplátkou dávala mazlením najevo přízeň. A co se nestalo: Nikým neznaný, opuštěný bezdomovec najednou byl téměř obletován místními dámami J ... Každou chvíli dostal od některé nějakou pozornost „pro Antoinettku“...  Američané totiž nesmírně milují zvířátka a mají rádi každého, kdo se k nim dobře chová. A tak ke koloritu našeho okolí patří i tato dvojice.

daniela@kudlanka.cz

linkuj.cz vybrali.sme.sk