(Důvody rozchodu už jsem uvedl ve svém předešlém dopise.)  Asi se ta má milá neuměla vyrovnat s tím, když je někdo slabší. Je prý nezávislá a ironická, o vztahu prý má jinou představu a vysoké nároky...  Myslím, že spoustu věcí jde zvládnout, když mají lidé stejné koníčky a věci které můžou dělat spolu (což jsme měli) a zároveň se při nich „nezabijí“ ,ale hlavně když se snaží oba stejně.

    A ty předchozí? každá měla jiný důvod a ne vždy to byly partnerky toho samého ražení tedy „dračice“. Některé se nelíbilo, že po ní chci víc věcí a nějakou zodpovědnost (ne jenom samé radovánky), což nebyla ochotná akceptovat. Některá, že jsem na ni měl pro své koníčky málo času atd.  Pokud se týká výběru partnerek (tedy těch dynamických a rozhodných) a vztahů, které z toho vznikly, tak to zpočátku vypadalo, že takové nejsou nebo spíš zprvu byly spokojené, protože jsem jim mohl nabídnout i jiné věci a vlastnosti, které snad jsou v životě důležité a vztah doplní. Měli bychom se stále  vzájemně učit  pochopení , toleranci, úctě, vzájemnému porozumění, respektu, vstřícnosti; umění vcítit se do kůže toho druhého a vnímat ho, jak se cítí, jestli nepotřebuje pomoc, jestli nemá nějaké starosti,  o důvěře, věrnosti , být si vzájemně oporou a nebát se případně opřít a oporu nebo podporu požádat (chlap ji rád poskytne,ale musí to vědět). Tohle asi jsou věci, které nejsou v dnešním světě až tak obvyklé, ALE JSOU VELMI,VELMI  DŮLEŹITÉ.

     Já oporu sice vyhledávám, ale ne za každou cenu a spíše v situacích , které jsou pro mě těžké nebo kritické a ty nejbližší si myslím by ji měli být schopni a ochotni poskytnout. A mezi ně samozřejmě patří partner.  Myslím, že dokážu taky oporu poskytnout, ale musí si o ní říci a nebo vyjádřit, že je ten moment, kdy ji potřebuje.

Ostatně o mě kamarádi vědí, že je nikdy nenechám v „rejži“ a neuteču, jako někteří.. Zrovna třeba teď naposledy, když jsem toho nejbližšího člověka potřeboval nejvíc, tak mě dal valem. A to myslím, že se nedělá.

      A teď něco k pasivitě. Zjistil jsem a kolikrát se mi to ověřilo, že být moc aktivní např. v práci, přináší jen samé problémy. Buď dostane naloženo víc práce, nebo se druhým nezdá jak to udělal a kritizují ho, nebo když mají převzít něco nového, co vymyslel, tak nadávají ještě víc. To samé je i ve vztahu. Když např. je třeba vyplít záhon, rád to udělám – ať druhá strana  řekne co a jak , s tím, že já budu spokojený, že jsem partnerovi  pomohl a on bude pak spokojený taky. Vždyť je to tak jednoduché.

     Myslím, že nejsem tak pasivní. Jsem členem jedné neziskové organizace, která se zabývá integrací zdravých a handicapovaných, kam chodím rád, kde pomáhám a mám tam kamarády. A zároveň bych chtěl říct, že tady ta spolupráce mě naučila, o čem je život a jak může být těžký a jak snadné je „ubližovat“ někomu slabšímu. Ale umět to vzít a být trpělivý a dokázat věci vysvětlovat znovu a znovu s tím, že výsledek není vždy jistý, to je to pravé umění  a to by se také mělo promítnout do vztahu partnerů (jedinců) nestejné síly. I ten přece může fungovat, ale musí se chtít a taky trochu něco obětovat ze sebe, své pohodlnosti a sobeckosti.

     Dále  vedu v tělocvičně děti v TJ, všeobecnou pohybovou průpravu. Myslím, že je zvládám celkem v pohodě i když dnešní děcka jsou čím dál tím větší raubíři, ale kázeň se mi daří  udržet (zařvat umím taky, aby byl pořádek, když to jinak nejde a lidé, kteří mě občas vidí v tělocvičně a také mě znají odjinud, tak se diví). Dělám to rád,  člověk hned vidí za sebou výsledky a i děti ho mají rády. Občas také pomáhám kamarádovi na táborech, které organizuje jako vedoucí. Mimo to chodím tancovat do jednoho country clubu, kde jsem se nejdříve spřátelil a po té dal dohromady s partnerkou , která mi právě teď dala valem. A časem si myslím, že tam budu chodit znova, protože člověk tam chodí sám za sebe a má tam také kamarády.

     Taky jsi se ptala,  kdo z nás navrhoval, co budeme dělat? Jak kdy, ale mě přišlo, že na začátku jsme se domlouvali dohromady, a potom většinou partnerka, protože já byl v práci přes den a večer jsem měl třeba cvičení, kdežto ona byla na volné noze (učila jazyky a překládala) a měla více času něco vymýšlet a organizovat. Nemyslím, si, že jsem jen trpně očekával, co se bude dít. I já jsem dokázal, některé věci zorganizovat a připravit. Ne tak často, ale taky. A tak si myslím, že přesto, že byla energická, neuměla některé věci sdělit. Měli jsme problémy v komunikaci. Kdyby některé věci sdělovala a nenechávala si je pro sebe, tak by se možná věci vyvíjely trochu jinak.

     Další věc, o které jsi mluvila, bylo nemít strach. Jsem přesvědčen (alespoň to vidím  na vztahu s kamarády a kamarádkami), že to, co řeknou oni mě nebo já jim, je daleko otevřenější (o to víc si jich vážím, že dokážou říct člověku i nepříjemné a negativní věci), než to, co člověk řekne partnerovi. Protože ho má jednak rád, jednak ho nechce zranit, ublížit mu a především ho nechce ztratit. Tak hodně rozmýšlí, co říct, aby se ho to nedotklo.Jak se říká, „lidi jsou různé“. ALE máš pravdu, že je třeba ten strach omezit.

     A na úplný závěr jsi psala, abych byl trochu  průbojnější. Dopracovat se k tomu je pro mě dost těžké, ale částečně to určitě jde. Částečně pomohlo to, že  bydlím delší dobu sám a musím se starat sám o sebe, zařizovat různé věci, to naučí.  Ale je pravda, že základ povahy má člověk asi daný a jenom kus lze poupravit a nebo trošku předělat.

Moc pozdravů Vláďa

P.S.: Protože mi nějak špatně funguje internet a nepodařilo se mi to odeslat , tak prosím Kudlanko, jestli můžeš některé mé reakce zveřejnit takhle:  

Především bych chtěl všem poděkovat za jejich názory – ať už kladné nebo záporné. Myslím, že mi pomohou při mém rozhodování , jak dál.

Pro Gerdu: Partnerky byly tak v rozmezí +/- 6 let. Nejsem jen snílek , ale umím si i se spoustou  drobností poradit.

Pro Sisi: děkuji za podporu a povzbuzení;

Pro Freuda: Nemyslím si, že nemám na některé věci svůj názor, a souhlasím, se SISI v tom, že si člověka můžeš vážit i za jiné věci;

Pro Johanku: Ale zařvat umím taky ,aby byl pořádek, když to jinak nejde a lidé, kteří mě občas vidí v tělocvičně a také mě znají odjinud, se až diví.V zásadních věcech mám také svůj názor a výjimečně se nechám ukecat, ale hlavně si držím své zásady;

Pro Míšu: Myslím, že jsme měli ze sestrou bezvadné dětství. Tatínek i maminka byli báječní. Hlavou rodiny byl a je tatínek, co většinu věcí rozhoduje a ostatní ho respektovali . Maminka byla a je ten, co se stará o zázemí. Už jsou spolu 35 let. To si myslím, že mluví za vše.  

linkuj.cz vybrali.sme.sk