Obdivuji některé lidi, zejména mladé dívky ve věku mé „náctileté“ dcery, jak jim to s batůžky sluší. Několikrát do roka kupuji hezké a nápadité batůžky, abych je postupem času darovala dětem, otci, dětem od švagrové a nebo kamarádce, která si nutně potřebuje od nás odnést něco domů a zjistí, že nemá ani igelitku, natož jinou batožinu. Sama ovšem batohy nenosím. Trpím totiž zvláštní alergií. Nedá se vystopovat z krve. Dá se zpozorovat jen v zrcadle z pohledu z profilu. Říkám jí antibatožina.

Nemám ráda batohy na zádech. Přesněji řečeno batohy na mých vlastních zádech. Je to zřejmě tím, že mě příroda a následující dvě těhotenství obdařily dvěma svůdnými hrby vepředu. Představa, že bych k těm dvěma předním přidala ještě jeden velký hrb na záda, ve mně vyvolává hrůzu, že se stanu vzácným exemplářem křížence velblouda dvouhrbého s dromedárem. A tak, když už musím jít s batohem, nesu ho vždy jen přes jedno rameno, případně v ruce. 

To je jeden z důvodů, proč chodím na výlety nerada sama. Důvtipný čtenář již zaručeně uhodl. Ano, je to tak! Potřebuji nosiče. Nosiče s batohem na zádech, nejlépe mužského rodu. Silného, svalnatého, odhodlaného. Ochotného nést předměty mé touhy, tedy vychlazené pití, lehkou svačinku, tatranku a jablko. Někdy chleba s řízkem nebo vaječnou omeletu s oblohou. Nebo grilované kuře. Láhev dobrého vína a dvě skleničky. V případě nouze se spokojím s kamarádkou. Mám ji za to strašně ráda, protože klidně přijme do svého batohu mou jeden a půl litrovou láhev s minerálkou (protože navíc moc dobře ví, že větší polovinu z ní odpije sama). A taky klidně přetrpí výbuch poezie, která se ze mě v těch lesích a loukách řine ven s dychtivostí studentíka toužícího po prvním sexu.

Nesnáším batohy, jak jsem již řekla. A proto si do lesa na výlety chodím nejraději s ledvinkou, kam se mi vejdou pro mě důležité věci: klíče, mobil, peníze, papírové kapesníčky a malý zápisník a propiska. To poslední je nejdůležitější část mé vycházkové výbavy. Právě v lese nebo na rozkvetlé louce mě napadají ty nejúžasnější myšlenky. Jednu chvíli jsem uvažovala, že bych sebou nosila notebook, ale je to velmi nepraktické, objemné a křehké zavazadlo, takže jsem tuto možnost musela zavrhnout. Navíc, když s ním spadnete do potoka nebo se skulíte ze čtyřmetrového svahu díky klouzajícímu jehličí a cestou dolů narazíte do několika smrků, borovic a zamotáte se do ostružiní, tak vám tento nepostradatelný pomocník může i vypovědět službu.

Jsem typický blíženec, k svému životu potřebuji svobodu, volnost a rozlet. Nesnáším jakékoliv omezování, včetně nošení tašek, batohů a jiných zavazadel. I zásobu oblečení pro případ, že by se náhodou ochladilo, začalo pršet a podobně, považuji za dostatečné omezování a proto, když už se tak stane a rozmar počasí přinese vítr, sníh a nepohodu, tak většinou drkotám zuby, zahřívám se rychlou chůzí, až mi zbytek tlupy nestačí a skuhrá, ať zpomalím. Jenže – zastavte rozjetý vlak! To vše ale posiluje mé zdraví, takže chodím i v zimě občas rozepnutá, s krkem odhaleným a rukavice nasazuji až ve chvílích, kdy rtuť na teploměru ukazuje pod mínus deset stupňů.

Nesnesu na sobě víc než tři slupky najednou, což je například kombinace podprsenka + triko (případně doplň místo trika: svetr, košile, mikina apod.) + bunda. Bláznivě ráda čekám na léto, kdy se konečně mé tělo vyloupne z dalších vrstev a blahodárný vzduch a slunce se k němu dostane z vícero stran. Nevadí mi ani největší úpal, jako kočka nastavuji obličej slunci a hlasitě předu.

No, a zkuste si sami chodit s batohem v létě. Nejen, že vám popruhy zůstanou jako bílé znamení Kainovo na opálených ramenech, pod nimi pot, ba přímo veletok potu se dere zpod batohu, dotýkajícího se vašich zad na místech, kam je lépe psát tajné vzkazy a hádat, co to ten druhý napsal. Mezi námi děvčaty, takové to dětsky známé: Milý strýčku, tečka, posílám ti křečka, tečka… taky stojí za to.

Vážený čtenáři, omluv mne, že zde končím své psaní s pocitem příjemného mrazení při představě doteků cizích prstů na vlastních zádech, ale právě totiž musím myslet na své nové botasky, které jsem si zrovna včera koupila.

Červené, protože toužím po lásce, zrání, po prvních jahodách a třešních, po vášni a přiznám se (navzdory své antibatožinové alergii), i po jednom středně velkém červenošedém batůžku, který měl tolik zajímavých a praktických kapsiček, že si ho dnes po práci musím zajít koupit...

Pavla Konupčíková, Olomouc

linkuj.cz vybrali.sme.sk