Když se mi včera sesunula na podlahu a skrz slzy mi líčila, jak musela odvézt maminku do léčebny (propadla depresím natolik, že všude vidí a slyší špiony, kamery, štěnice a to všechno jí říká, že ji osobně a celou rodinu se snaží nejmenovaní špioni zabít a ještě předtím zmučit, pročež seděla doma, neotvírala ani poštu, ani domovní dveře) a jak na ni její Trpaslik řval, že je stejnej psychotik, debil a idiotka jako její zkurvená matka a celá zkurvená rodina, což potvrdil řádnou fackou a dodal „Ani se neopovažuj mě vopustit, páč pak by se ti mohlo něco hooodně šerednýho stát – mě totiž žádná kráva vopouštět nebude, to si piš,“ cítila jsem, jak se ve mně zvedá neodolatelná touha vylítnout nahoru a tomu zmetkovi dát pěstí, ale proč já? Křehká mne zapřísahala, ať to nikde neřikám, protože musí Trpaslika napřed uklidnit, vyčkat, až nebude doma a teprve pak se tiše vystěhovat a totálně odříznout a zkusit začít znovu a líp.
     „Koneckonců, možná jsi potřebovala tu facku, aby ti konečně došlo, že zamindrákovanej, egoictickej, sebestřednej, sobeckej a psychopatickej zmetek se NIKDY nezmění. Navíc jenom zkurvenej hajzl využije moment oslabení, aby svou přítelkyni vydeptal, nemluvě o tom, že násilí je ta nejhnusnější věc, jakou může chlap ženský udělat. Ale to ty už snad konečně víš,“ vztekle jsem praštila hrnkem na stůl a koukala na třesoucí se Křehkou, která si utírala nudli z nosu, slzy a vylitý kafe na stehně, neustále se omlouvala, smrkala, brečela a klepala se. Bylo mi jí hrozně líto a zároveň jsem na ní měla hroznej vztek za to, že tomu zmetkovi dovoluje, aby s ní takhle zacházel.

     Naštěstí už se mi nesnažila vysvětlit, že za to může tak trošku sama, protože mu díky matčině nemoci nebyla k dispozici 24 hodin denně, usměvavá, ochotná a v pohodě, jak on to vyžaduje. A to už je pokrok!
     Když jsme se prošly nočním parkem, už plánovala, jak se odstěhuje a říkala, jaká je škoda těch posledních pár let, co sloužila Trpaslikovi a prožívala permanentní stres, zatímco mohla v klidu žít a třeba si nabalit někoho, kdo se k ní bude chovat přinejmenšim slušně. Rozloučily jsme se v chodbě, ona si sumírovala, jak Trpaslika uklidní, aby nepojal podezření, že ho chce opustit a já si vzpomínala na krizovou linku Bílýho kruhu bezpečí, kdyby jako něco. Popřála jsem jí hodně sil a doma v posteli přemejšlela, jak je možný, že takovýhle hajzlové můžou beztrestně tejrat ženský.
No, závěr byl jednoznačnej: protože jim to ženský dovolujou. Jsem ráda, že se mi tohle taky jednou stalo a vim, jakej hnusně bezmocnej pocit to je. Na druhou stranu jsem se tenkrát zařekla, že už to nikdy nedovolim a zatím (ťuk – ťuk – ťuk) se mi to nestalo.
     Tak, milá Křehká, zkus zmobilizovat veškerou svou sebeúctu a začni znovu. Moc ti držim palce!

Roseanne, Praha 

linkuj.cz vybrali.sme.sk