Kudl@nk@
domovská stránka

Kudl@nk@
do oblíbených

Jsou lidé stěhovaví a lidé, co jsou nejradši za pecí, patrioti. Já se řadím k těm druhým a přiznávám, že s výjimkou pěti let strávených v Bohnicích jsem nebydlela nikde jinde. Jenom aby nedošlo k omylu, oni to vlastně ani nebyly Bohnice, ale Trója. Jinak si celý život užívám v Hloubětíně. Sídliště staré něco přes čtyřicet let, v létě poklidně klimbající jak zapadlá víska. Teď na podzim hýřící barvami a pomaloučku se ukládající k zimnímu spánku. Ne tak lidé v něm. Vlnu nevole vzbudilo rozhodnutí, že místo dětského hřiště bude nový obytný dům. Starousedlíci jsou zděšeni a snad ani nevnímají krásu podzimu. Naší první reakcí na zprávu bylo, že musíme pryč.  Bydlíme totiž vedle budoucího staveniště. Jenže jak naše hlavy vychládaly zjistili jsme, že ze stěhování nebude nic.  Neuměla bych žít jinde, tady jsou moje dětské vzpomínky, tady je soukromé sanatorium, kde mi, bez nadsázky, zachránili život… Navíc letošní podzim byl tak nádherný a celá čtvrť se oblékla do těch nejkrásnějších šatů, jako kdyby nám chtěla ukázat, že není krásná jen okolo našeho domu… Je šikovně položená v ďolíku, takže po zrušení vysočanských továren je tu čistší vzduch; vždycky mám v zimě pocit, že i tepleji než jinde a na sever i jih les. Báječné místo pro děti i pro pejskaře. Jen vyjdou na kopec, kde můžou hodiny brouzdat spadaným listím a zapomenout na to, že jsou ve městě.<?xml:namespace prefix = o ns = "urn:schemas-microsoft-com:office:office" />

Pavla, Hloubětín

Ani bych neřekla, že je to už čtvrt století, co jsem se rozhodla, že nemůžeme bydlet v onom minibytečku na sídlišti Hornoměcholupská (obývací pokoj s ložnicovým koutem, celé 24 m čtverečních).. Z Václaváku, kde jsem tehdy pracovala, víc než hodinu cesty. Tramvaj končila v Hostivaři, pak jen jeden jediný autobus, takový občasník…Sháněli jsme kde se co dalo. Tenkrát jsem zrovna dělala rozhovor s Josefem Dvořákem, který natáčel film ve staré hospodě u rozestavěného Jižního Města. Když jsem tehdy nakoukla do oné bahnito-panelovité hrůzy, jen jsem s děsem ucedila, že všechno, jen ne něco podobného!!! Ale, jak se říká, nikdy neříkej nikdy. Cesty osudu jsou nevyzpytatelné a během půl roku jsme se s malou Leničkou do jednoho novoučkého 3 + 1 stěhovali. Po krátké době jsem si z Krče přivezla druhé miminko.

Obě děti měly kouzelné dětství, oněch pár prvních paneláků bylo obklopeno lesy, loukami, zrušenými zahradami. Kousek od domů byl venkov. Blízká Hostivařská přehrada byla čistá, stejně tak okolní potoky a říčky. Ano, občanská vybavenost byla mizivá, chyběly obchody, lékaři, školy… Vzpomínám, že když šla Lenka do první třídy, otevíralo se devět prvních tříd po 38 dětech, a ještě mnohé děti měly vyučování na směny. Od té doby už nikdy nebyly tak silné ročníky. Postupem času se pak nejprve rušily jesle, pak se do základních škol stěhovaly střední, gymnázia… Pomalu mizel venkov, zůstalo jen sídliště. Na balkónech už dávno nevlaje plenková vlajkosláva, před domy nesedí houfy maminek s kočárky. Pískoviště jsou zasypána zemí a rostou v nich keře. Obchodů je nyní hodně, kina, restaurace, diskotéky. Máme tu i v Praze nejznámější „dům lehkých žen“. Lotos. U nás v domě se v prvních létech narodilo nejméně jedno dítě ročně. A nyní? Populace zvolna stárne, mladí se buď odstěhovali, nebo na zakládání nové rodiny nespěchají. Z Jižního Města, o kterém byl natočen známý film Panel story, se stalo město usedlé.

Daniela – Jižní Město

linkuj.cz vybrali.sme.sk