Vyplnila jsem si peknou radku formularu, protoze tak na Svete proste zacina uplne vsechno, zadosti a reference a prilozila fotky s detmi, o ktere jsem se starala tady v Cechach.Vse jsem donesla do agentury jako vzornou zadost o jednorocni pobyt aupair v Americe. Pani v agenture byla moc prijemna. Probrala se mnou prinesene papiry, neco jsem si musela trosku poupravit a nakonec si proverila mou anglictinu.   

     Zjistila, ze se dorozumim, a tudiz bych byla vhodnou uchazeckou. To me potesilo a byla jsem skalopevne presvedcena, ze budu trpelive cekat, az se mi ozve nejaka rodinka. Mezitim jsim si vsak uz naplanovala strasne moc dalsich veci, co bych mohla zvolit jako nahradni variantu. Dokonce jsem cirou nahodou sehnala opravdu dobrou brigadu v jedne kancelari, kde by si me byli nejradeji nechali.

     Ale do toho vseho se za dva mesice ozvala „rodinka“. Nejprve jsem dostala email a pote vyplnenou prihlasku od rodiny, ktere se o me uchazi. Byla jsem z toho cela zmatena, ale samozrejme jsem prikyvla, k cemuz hodne prispel i fakt, ze jsem odjizdela na jih – k mori, to me vzdycky lakalo a deti, o ktere jsem se mela starat, vypadaly dobre :-). Parkrat jsme si vymenili nekolik slov po telefonu a obcas jsme si napsali emaily. V kontaktu jsem byla hlavne s mou budouci „hostmom“. Jeji hlas znel v telefonu moc fajn. Byla mi opravdu prijemna.

     Mimochodem, ne nadarmo se rika, ze rodinka si ve vetsine pripadech zvoli nekoho hodne podobneho hostmom. Je opravdu s podivem, ale v mnoha pripadech to tak skutecne funguje. Coz je nevyhodou v pripade, ze jsou obe konfliktnimi typy nebo vybira aupair rozvedeny muz s detmi :-)). Vse ale dopadlo tak, ze jsem dostala velkou chut sebrat se a co nejdrive odjet, a tak se stanovil termin, vyridily se vsechny potrebne papiry a ja se rozhodla odjet.

   Bylo mi proste tak nejak fajn a citila jsem se jako znovuzrozena. Mozna na tom trochu pravdy urcite bude. Problemy odpluly do ztracena, do hloubi me minulosti. Mezitim ubihala hodina za hodinou a po osmi hodinach letu s mezipristanim v Amsterdamu jsem zjistila, ze jsem uplne nekde jinde.

 Byla jsem v Americe. Vzdyt je to vlastne jen pres ocean, je to porad jedna zemekoule, jeden globus, jen trosku jinaci misto. Presto jsem se citila jako clovek vystreleny do vesmiru, do uplne jine galaxie. Proste jsem si asi rikala, jak se mohl citit Gagarin nebo pes Laika, ty vlastne taky nevedeli, do ceho jdou. Ale snad se jim to obema ve finale libilo. Tak snad me take potka ten stastny “happy end” jako v tech senzacnich “americkych filmech”.

     Odplula nekam cela moje rodina... Mamka, u ktere se na posledni chvili preci jen ukazalo, ze me ma rada. Jen tak tak jsem to poznala, kdyz se ji pri zavirani dveri zacaly po tvari koulet slzy. Tatka se statecne drzel a zamackl slzu. Bracha se tvaril celkem spokojene, bral to pomerne dobre, snad si myslel, ze za dva tydny jsem zpatky jako na koni.

     Mym ukolem vsak je zmizet na rok do Ameriky. Uplne jako tajnej agent. Jako ze serialu Brutalni Nikita, akorat jsem vubec nemela poneti, do jake sekce budu zarazena a jestli treba nekde nepotkam Majkla. Ale – s tim jsem si vubec nelamala hlavu a jen jsem se nad tou smesnou predstavou musela pousmat.

Stale jsem se nemohla zbavit dojmu, ze jedu jen na luxusni dovolenou az do Ameriky, za dva tydny budu zpatky a bude vsechno jako ted. V brachovo ocich jsem proste videla uplne ty same myslenky...

Katka Kolářová, Charleston, USA

linkuj.cz vybrali.sme.sk