Ten pocit, že sem nepatřím, že patřím do jiného století, je čím dál silnější. Prosakuje ke mně jako voda z podzemí, zaplavuje mně, stoupá vzhůru k mému vědomí a nutí mě o tom stále přemýšlet. Nevím, co je na tom pravda, co bylo kdysi mou skutečností a co je jen výmysl blouznivých duší, které se pohybují mezi světy a nechtějí odejít pryč, ale vím, že žiju někde na samotě mezi lesy a skalami. Brána k mému domovu je vysoký skalní štít, rozeklaný, rozervaný hlubokými a zarostlými kaňony, v nichž hučí a bublají potoky a říčky s ledovou křišťálově čistou vodou, denně se mé nohy dotýkají načervenalé hlíny na zemi a lesy kolem jsou plné ptáků, zvěře a šelem. Tam, uprostřed té lidmi neposkvrněné přírody, žije můj duch a nemůže se rozloučit s tím krásným krajem. Nedivím se mu, že nemůže odejít, protože pohled na tu krásu kolem člověka očišťuje, oprošťuje ho od všeho tíživého a dodává mu sílu a zároveň ho učí pokoře. Hluboké rokle, propasti, kaňony, vzdálené štíty hor a daleké rozsáhlé pláně a pustiny. Nic víc a nic méně. Jen a jen příroda. Mocná, čistá a nádherná ve své syrovosti. Neúprosný, tvrdý, každodenní boj o přežití. Pokora a úcta k nějaké vyšší síle, která vše ovládá. Každý nový východ slunce je odměnou za předchozí den.

     Musím se tam vrátit, musím. Musím se vrátit a žít tam nejlépe, jak budu schopna.

     Uvědomit si nepatrnost člověka vůči celému světu, potlačit své sobecké ego a snažit se žít v souladu se vším ostatním, s těmi dalšími tvory živočišné a rostlinné říše, kteří jsou součástí našeho života. Pracovat k prospěchu všech. Bránit slabší. Pomáhat jim. Žít prostě a radostně. Hledat dobré ve všem. Smířit se se sebou samým. Naučit se rozlišit dobré od zlého, prospěšné od zbytečného, pravé od nepravého. Naučit se najít sebe sama.

     Prosakuje to stále více. Už nejsem jen po kolena, sahá to výš a výš, až k pasu, a stále výše, zaplavuje mi to hruď, srdce a duši, svírá to a nedovolí volně vydechnout. Cítím, že musím něco udělat. Sestavit stroj času. Vrátit se zpět do své pravé doby, do života, který stojí za to prožít znovu.

     Jenže je tu jedna drsná skutečnost. Nelze jít zpět. Nelze se vracet k minulosti. Nelze prožít znovu předešlý život. Lze jen jít kupředu, žít dneškem a snažit se dělat to co nejlépe. Nic mě nevrátí do minulosti, je hloupé a zbytečné se o to pokoušet. Mou jedinou povinností je zůstat v přítomnosti a čelit budoucnosti. Ostatní myšlenky zůstávají stejné. Jen ten neprostupný prales plný zvuků a vůní dnes zní jinak. Jiné tóny rozechvívají můj sluch a jiné vůně vnikají do mého vědomí. Zpěv ptáků vystřídal hluk aut. Vůni jehličí a rozkvetlé louky nahradil pach města. Něco ale přece zůstalo stejné. Nad hlavou mi svítí stejné hvězdy, stejné slunce je stále středem mého vesmíru a dešťové kapky stejně šumí. Jen ty hvězdy není tolik vidět a zdají se být vzdálenější. Déšť taky jinak voní, jeho stopy nejsou tak čisté a průzračné jako kdysi.

     Zato slunce – to zůstává stejné. Jednou nemilosrdně pálí, jindy příjemně hladí a při západu si zachovalo stejně krvavou barvu jako tenkrát. Svět se dál točí kolem něho.

     Princip zůstává stejný po celá tisíciletí. Jediné, co se změnilo, je doba, která nám na jazyk klade jiná slova, nutí nás jinak mluvit, jinak přemýšlet, jinak vidět a jinak cítit. Přes to všechno zůstáváme stejnými lidmi jako předtím a uvnitř sebe máme zakódovaný stejný recept k životu. Je to v nás, máme to hluboko schované v sobě a někdy tomu dovolíme prodrat se z hlubin výš, proniknout skrytým myšlenkám až na povrch, pod kůži, do podvědomí a my si to uvědomíme.

     Stejní lidé. Stejné touhy. Stejné bolesti. Stejné radosti.

     Jak říkám: Slunce je stále středem, kolem kterého se točí naše životy. Princip v nás zůstává stejný. Jen cesta je složitější, strmější a více nepřehledná. Vždyť co je to vlastně minulost? Je to jen odraz budoucnosti, která se skrz bránu přítomnosti propadla do vzpomínek… Ta propast je jen odrazem času.

     Přejít je tak snadné.

Pavla Konupčíková, Olomouc

linkuj.cz vybrali.sme.sk