Bohužel, zboží podobné jakosti nalezneme i na pultech, zamíchané mezi to čerstvé, ještě nenarušené zubem času, ale tady pochopitelně bez slev. To samé platí o různých masných výrobcích ve vakuových obalech, jejichž záruční lhůta již dávno vypršela, ale které jsou opět nabízeny se slevou. Jak „výhodné“, že?!
     Kapitolou samou o sobě je oddělení lahůdek. Zde se v chladícím boxu povaluje třeba i několik dní předem nakrájená uzenina, na které je jednoznačně vidět změněná barva, aróma a chuť. Několikrát se mi přihodilo, že jsem si zde zakoupila jitrnici či tlačenku zabalenou v potravinářské fólii. Po jejím rozbalení mě ale udeřil do nosu puch rozkládající se mrtvoly; o pozření takového výrobku nebylo lze ani přemýšlet. Stalo se mi i to, že při zakoupení uzenin jsem měla na štítku připevněném k sáčku se zbožím označený a hlavně nakalkulovaný sortiment, který jsem si neobjednala – a který v sáčku také nebyl.
     Přímo k nepříčetnosti mě přivádí zboží označené jako „akční“, případně se slevou pro členy Billa klubu. Při placení lze mnohdy zjistit, že takto avizované zboží bylo namarkováno s původní, tedy nezvýhodněnou cenou. Pokud se člověk obrátí na pokladní se žádostí o vysvětlení, většinou zjistí, že tato akce již skončila a prodavačky prostě jen nestihly(?) vyměnit štítky, popřípadě, že akce je nová a změněná cena ještě nebyla nastavena v počítači. Co mně je sakra do toho, že to nestihly?!? Jak se pak mám orientovat, která akce JEŠTĚ nebo UŽ platí či neplatí? Připadá mi to jako klamání a okrádání zákazníků.
     Jistě všichni, kdo někdy vstoupili do podniku Billa, zažili situaci, kdy se u jedné z pokladen vytvoří několikametrová fronta, zatímco ostatní kasy zejí prázdnotou – prostě jen proto, že obsluhující personál je někde důmyslně utajen. Vždy, když v tomto případě stojím na jednom místě takových deset minut, mívám chuť na celý obchod zařvat: „Pokladní, na pokladny !!!“, jak někdy také slýcháváme z reproduktorů. Brání mi v tom jedině vrozená stydlivost a fakt, že je většinou v mé přítomnosti některé z mých dospívajících dětí, které by se mě po takovém extempore určitě zřeklo.
     Je to už téměř fatální, když pokaždé, kdy vstoupím do Billy, mě postihne nějaká nepříjemnost, kterou musím řešit s jejími zaměstnanci. Naposledy to bylo, když jsem vracela u automatu dvě skleněné láhve od coca-coly. Z automatu mi vyjel lísteček s nulou a vzhledem k tomu, že při nákupu tohoto nápoje v Bille mi byla naúčtována záloha ve výši 2 Kč za kus, oslovila jsem jakéhosi jinocha ve skladu, aby mi vzniklou situaci objasnil. Lakonicky mi bylo odpovězeno, že lahve od coca-coly jsou nevratné. Mladíka jsem upozornila, že jsem při nákupu zaplatila zálohu a tudíž mi připadá logické, aby mi také byla při odevzdání lahví navrácena. Chlapec v rozpacích usoudil, že bude nejlépe, když zavolá vedoucí, s čímž jsem vehementně souhlasila. (Jen pro představu: v této chvíli už se ode mne odpojila pubertální dcera se slovy, že zase dělám ostudu a jestli mě to baví? – No, nebaví, ale přece si nenechám kálet na hlavu.)
     Před příchodem vedoucí jsem měla možnost povšimnout si letáku, visícího opodál automatu, kde byly vymezeny všechny druhy zálohovaných a tedy i zpětně vykupovaných lahví. Vida – lahve od coca-coly mezi nimi byly také. Po příchodu vedoucí tato dáma vyslechla můj problém, načež mi oznámila novinku, že LAHVE OD COCA-COLY JSOU NEVRATNÉ. Mé upozornění na vyvěšený seznam vykupovaných lahví ji zarazilo, ale pouze na chvíli. Pak mi sdělila, že na tento typ lahví automat prostě není nastavený a že neví, proč tomu tak je. A jestli mi jde o ty čtyři koruny, tak že mi projede automatem láhev od piva, abych dostala alespoň 3 Kč...

     Pokoušely se o mě mdloby. Snažila jsem se paní vedoucí vysvětlit, že mi snad až tolik nejde o těch pár korun jako spíš o princip... což snad pochopila, protože mě ubezpečila, že hned někoho zavolá, aby automat naprogramoval. Musím se přiznat, že jsem ještě nenalezla odvahu provést kontrolu, zda k tomu opravdu došlo. Za prvé si zrovna nelibuji v nějakých konfrontacích, za druhé mě podobné události prostě okrádají o vzácný čas.
     Před časem jsem svoji nelibost s provozem Billy v Humpolci sdělila písemně přímo na ředitelství v Praze. Abych nevypadala jako chronická stěžovatelka, neopomněla jsem uvést, že na druhou stranu jsem velice spokojena s chováním pracovnic u pokladen, které jsou ve větší míře velmi milé a ochotné. Z ředitelství mi přišla vcelku brzy odpověď s tím, že mi děkují za pochvalu jejich zaměstnanců a že samozřejmě takové kladné ohlasy rádi slyší (měla jsem pocit, že jsem napsala snad úplně jiný dopis než jsem si myslela). V závěru jejich odpovědi zaznělo, že mnou kritizovaný stav prošetří a provedou případnou nápravu.
     Bohužel, musím konstatovat, že za půl roku nedošlo k žádné výrazné změně – akorát jsem si vysloužila posměch celé rodiny s otázkami typu, kdy že zase napíšu nějaký pochvalný dopis.
Ale, jak řekl Mičurin: „Nezdar není hanbou. Hanba je bázeň před pokusem.“

     Tak snad někdy příště…..
Michaela Pršalová, Humpolec

linkuj.cz vybrali.sme.sk