- Žil jste poměrně dlouho v Německu, nyní jste znovu v Čechách. Dá se říci, že jste se téměř stal Němcem. Mohl byste  žít i  v zemi se zcela odlišnou kulturou (jen vskutku náhodně vybírám – v Emirátech, JAR, Jižní Americe... – myslím totální změnu podnebí, způsobů života atd.)

     Když jsem do Německa odešel, bylo mi rovných dvacet. Mám dojem, že v dnešních dvaatřiceti už bych neodešel ani tam. Asi to sebou neslo mládí, byl jsem odvážnější, neměl žádné závazky a docela mi vyhovovalo znovu začínat. Osm let jsem žil v Německu – vystřídal Berlin, Rendsburg a Hamburg, z čehož jen to druhé město bylo malé. Začínal jsem v  době, kdy se východ Berlína (kde jsem si našel bydlení), kapitalizoval, a v Hamburku mě moderní svět už naprosto pohltil. Vlastně dodnes – snad mi bude prominuto – se cítím více doma v Německu. Ono osm let života v začátcích dospělosti, to už člověka poznamená… Rád bych se tam vrátil, vím, že by to bylo mnohem jednodušší než tenkrát, neboť jde o spojenou Evropu, ale moje manželka takové plány a změny naprosto odmítá. Takže – svatebním slibem jsem se vlastně odsoudil na doživotí v této politicky mizerné kotlině :-))).

     Ale zpět k otázce – jsem Středoevropan, takže pro mě by země odlišné kultury na trvalé žití nepřipadaly vůbec v úvahu. I když zmiňované země jsou jistě krásné, nesrovnal bych se s tamní kulturou... Snad jen to počasí by mě lákalo. To zas já jo, já bych se klidně ukázal na pódiích i tam – a hlavně – nemuset používat zimní gumy na autě... Víte, dovedl bych si představit život  v jiné zemi, než právě v rodné. V Evropě jsou dvě místa, kde bych rád a spokojeně žil – Hamburg a Zürich. A rád bych si představil, jak trávím penzi životem lenošivého vysloužilého zpěváka někde v letním sídle na některém z řeckých ostrovů :-))). Musel bych ale přemluvit manželku, že ve zdravotnictví už odvedla veškerou svou práci. A taky tiše doufám, že se synem by problém nebyl, neboť jak se zatím zdá a jak bych především rád, bude z něj kosmopolita po mě...

- Čím byste ještě zvládl živit rodinu, kdybyste nemohl zpívat?

Záludnější otázka nemohla padnout. Vždycky tvrdím, že nejsem zpěvák, jsem jen interpret písniček, takže se vlastně stále divím, že se celkem slušně živím. Zpívání a vše kolem mám opravdu jako práci, ale musím přiznat, že mě má práce skutečně baví. Samozřejmě, dovedl bych bez ní žít, pokud bych našel zadostiučinění a seberealizaci v jiném oboru. Co bych dělal rád jiného? V šoubyznysu by mě zajímala například televize, tedy spíše práce v ní než na obrazovce; taky si myslím, že bych byl dobrým a úspěšným vychovatelem někde na internátě mládeže; myslím, že si dobře rozumím s mladými. Ale rozhodně nic obchodního, nejsem obchodník :-)))

- Sportujete? Máte rád dobré jídlo? Když se díky svému dost aktivnímu životu vyskytujete mimo domov – co jíte nejraději?

     A jejda! Takže s tím budu muset něco udělat, že by to bylo vidět? :-))) To je pravda, jím rád, často a sladké :-)))  Svedu to asi na životní styl... Uznávám,  o sportu rád jen mluvím a tolik času mu už nevěnuji. Jenomže se utěšuji, že vypadám lépe, než když jsem se před sedmi lety ženil. To jsem měl 65 kilo. Teď mám o patnáct, někdy i dvacet víc a připadám si hezčí :-))) (jen v těch plavkách občas závistivě kouknu po okolních chlapech). Ale jiný už to nebude, s tím jsem se smířil.

     Živený jsem dobře, manželka skvěle vaří,  jenže jím díky práci a hojnému cestování dost nepravidelně. Často celý den vůbec, takže se večer nacpu sytým jídlem, nebo naopak stojím celý den u ledničky. Snad nejhorší ale je, že se dokážu v noci vzbudit, vstát a sníst čokoládu...  Navíc jsem líný, když jsem doma sám, maximálně jsem ochotný namazat si něčím chleba… Do svatby jsem vařil rád a poměrně dobře, ale nedávno jsem zjistil, že už to zapomínám. Vlastně vařím tak dvakrát ročně :-))). Vlastní kuchařky bych rozhodně vydat nemohl. A co jím nejraději? Mám rád italskou kuchyni. Všelijaké těstoviny s tím největším zabijákem štíhlé linie – smetanovými omáčkami na všechny způsoby. A pak, samozřejmě, tu domácí, českou.

- Co pro vás znamená rodičovství? (nedávno jsem četla váš „Den se synkem u zápisu“, což na mne velmi mile zapůsobilo.)

     Příjemné naplnění života, každodenní boj s vlastní leností a především lásku na celý život. Rodičovství si užívám. Jsem nesmírně pyšným tátou, to přiznávám. Kubovi bude v červenci šest a to už je věk, kdy se bezva projevuje. Dělá mi radost a vztek mám na něj jen tehdy, když si občas díky němu připomenu, jak stárnu :-))) Vždycky jsem chtěl mít kluka jménem Jakub a manželka mi mé přání vyplnila. Rodičovství je taky dobrý trenažér zodpovědnosti. Víte, já jsem velkým vyznavačem svobody, ale zároveň ctím zákony rodiny. Takže rodina mě drží na uzdě, abych nebyl moc svobodný :-))).  

     Uvažujeme ještě o jednom dítěti, ale uvidíme. A jako správnej fanda otcovství se snažím vyvarovat všech chyb, které snad dělali moji rodiče. Rozhodně nechci být rodičem z potřeby, z nutnosti, ale s nadšením a chutí. Žiji také podle přesvědčení, že být dobrým rodičem, stejně jako člověkem, znamená nebrat se zas tak příliš vážně.

- Obligátní otázka: jak zvládá Vaše žena případné ataky fanynek?

     Neřeší je, směje se jim a vždycky dodává: „…jen kdyby tě tak viděli doma, jak tady chodíš v trenýrkách, špeky ven, nebo jak si děsně kráááásnej po ránu!“  No, má pravdu... A když se trochu odvážím odporovat, tak mě utne obligátním: „…však si za nima jdi, jsem zvědavá, kdo ti bude prát a žehlit pořád ty tvoje roztahaný hadry z kufrů!“  A myslím, že má pravdu – fanynky by utekly :-)))  

     Moje žena nebere mou práci nijak vážně, je fatálně nad věcí, až mě to někdy štve; a já si vždycky uvědomím, jak je při tom kouzelná. Jsem taky přesvědčen o tom, že jenom proto naše manželství může fungovat. Fanynku doma – jako manželku – bych nesnesl!

- Přeci jen dvě z oboru: hlas je vzácný nástroj – jak se o něj staráte? Jsou nějaká omezení, které si jako profesionální zpěvák musíte dávat? Četla jsem, že máte dobrého „udržovacího lékaře“. Co kouř, alkohol, nachlazení...?

     Ale já nemám žádný vzácný nástroj, takže se o něj nemusím ani nijak vzácně starat. Naštěstí :-))) Zpívám pop, nikoliv něco jiného. Spíš je potřeba hlas školit a procvičovat. Ale pravda je, že nějaká omezení existují a už došla řada i na mě. V zimě neběhám s rozepnutou bundou a bez šály kolem krku, při virózách nechodím do společnosti, nebo jen co nejméně, a mám-li před sérií koncertů, tak opravdu dbám na to, abych neseděl v průvanu apod. Přiznávám, že kouřím, ačkoliv pořád přestávám, piju horké i ledové – jen pokud jdu do studia, snažím se nekouřit a pít zelený čaj. To mi pomáhá. A pak je samozřejmě velmi dobré hodně spát před koncertem. Pokud je náhodou zle, letím za doktorkou Sobotíkovou, což je báječná lékařka, a ta mě dá pomocí všech možných jedů za pár dnů dohromady. Prostě už o sebe pečuji o něco víc, než v dobách nedávno minulých… Můj přechod k pop-rocku není náhodný, nemyslete. Hlas si o to řekl :-))).

- A protože právě ve těchto dnech se RUBIK léčí z onemocnění hlasivek a plic, přeju mu za nás všechny co nejrychlejší uzdravení. Příští rozhovor bude doplněn ukázkami jeho písní. Aby i ti, kteří ho ještě neznají, měli možnost poslechnout si jeho melodický hlas.

daniela@kudlanka.cz

linkuj.cz vybrali.sme.sk