Podlaha je hlína přikrytá igelitem, nad sebou máte spodek dřevěné podlahy a hlavně pavučiny . A pak černé vdovy. Zatím jsem živej, pokud na ni člověk nesáhne, tak nekouše. Zřejmě ví, že tu spoustu jídla nemůže sníst a proto lidi neloví. Ostatně s tou jedovatostí to taky není tak divoké...  Ale abych se vrátil k těm začátkům. Naše největší starost byla tenkrát honem sehnat práci a postavit se po deseti měsících v uprchlických táborech na vlastní nohy. Práce v tu dobu ale v Boise nebyla, a to byl náš největší problém. Měli jsme sice  „peníze na přežití“, ale my už nechtěli jen brát, my se chtěli starat sami o sebe, být zas normálními lidmi. Místo trpělivého chození do školy jsme přijali výzvu mého bratrance, který v tu dobu žil s rodinou v Los Angeles a přestěhovali se tam. Stěhování bylo jednoduché, nic jsme neměli, nábytek taky vlastně nebyl náš. Koupili jsme si tedy za 225 dolarů sedmnáct let starý Cadillac, dali do něj svých pět švestek a vyrazili na jih. 

      Cesta to byla strašlivá, viděli jsme prvně v životě Sierru Nevadu, hlavně ty nekonečné pouště. Tady to není jako na Sahaře,  zdejší poušť je porostlá převážně šalvějí. co je zjara, když roztaje sníh, chvíli zelená – za tu chvíli stačí rozkvést, urodit semena a uschnout na zbytek roku. Měli jsme strach co bude, když se nám něco stane. Jak dlouho to bude trvat, než nás někdo najde. Poznali jsme brzy, že to není tak strašné. Bouchla nám přední pneumatika, byla špatně seřízená sbíhavost kol. Netrvalo to ale ani čtyři minuty a stálo u nás jiné auto, co jako potřebujem. Pomohli mi nasadit rezervu, dojeli jsme asi 80 kilometrů do nejbližšího městečka a našli opravnu.

     S mou bohatou slovní zásobou třiceti slov jsem jim vysvětlil,  co potřebuju spravit, my si u pumpy koupili za pět dolarů novou ojetou pneumatiku a jeli dál. Ještě na jeden moment cesty vzpomínám, to bylo těsně před hranicí Nevady s Kalifornií. Silnice tam kličkuje údolím mezi horami, že vede do kopce,, jsme si nevšimli. Nebylo kolem nic jako strom nebo sloup elektriky, podle kterého bychom to poznali. Auto nějak netáhlo a my se začali bát. Poslední auto jsme potkali snad před hodinou, a hele, támhle stával dům, soudě podle dvou stěn z lávových kamenů. A ten, co tu bydlel měl auto, ještě tam stálo, pěkně rezavé. A vedle hromádka kostí. No, bylo nám zkrátka přímo do zpěvu. Dojeli jsme na křižovatku se silnicí poněkud hlavnější, vedoucí z Las Vegas. Silnice se rozšířila a přibyly patníky. Všimli jsme si, že ty patníky stojí nějak šikmo, vlastně ne, ty patníky jsou rovně a silnice je šikmo, my jedem celou tu dobu do kopce a nevíme o tom.
     Pak jsme přijeli do Los Angeles a začali se starat o sebe. Nejdříve si vyřídit podporu. V Americe mají všichni spousty různých práv a výhod, ale musíte si sami zjistit, jaké to jsou a kde o ně požádat. My začali pátrání na jednom z místních uřadů a protože snad mají všichni v popisu práce neposkytovat informace, dozvěděli jsme se, že tohle oni nevyřizují, musíme jít jinam, oni nevědí kam, musíme se zeptat, ale ne jich, protože oni to nevědí. Tři dny jsme putovali z úřadu do úřadu, ptali se, kde si můžeme požádat a slyšeli stejnou odpověď, viz výše. Konečně se nás jedné milé paní zželelo a dala nám adresu, kde by to měli vyřizovat. Když jsme tam dojeli, zjistili jsme, že tam už jsme byli předevčírem. Teď jsme jim tedy přesně, řekli co chceme, a najednou to šlo. Předtím jsme se ptali kde můžeme požádat, nežádali jsme, tak proč by nám měli něco nabízet, že. Dali nám pak žádosti, my je vyplnili, oni potvrdili že jsou vyplněné a bylo to. Odtamtud jsme šli na další úřad, kde jsme už také byli, ale bez žádostí. Teď je od nás přijali, hned druhý den čekání jsme přišli na řadu a nic nedostali. Nekvalifikovali jsme se, protože jsme měli 1000 dolarů. Sice půjčených na pronájem bytu, ale to je jim jedno. Vrazili mi do ruky papír, že to jsou má práva. Já na to kouk a povídám vždyť je to španělsky, tomu nerozumím. Poradili mi, abych si někomu řek, aby mi to přečet a vyhodili nás. Teprve o měsíc později jsem se dověděl, že je jejich povinnost sehnat tlumočníka, aby se s námi mohli domluvit. Jenže, ano, správně tušíte, musíme o to požádat a není jejich povinnost nám říct, že máme požádat. Soupis práv byl na tom papíře a ten mi dali. Mám sice právo dostat ten soupis v mém jazyce, ale musím o to požádat. Není jejich povinnost... Zkrátka, Hlava 22 v praxi.

     Začal další kolotoč, hledání bytu. Ne že by žádné nebyly, tady si prostě vyberete, v které ulici chcete bydlet, pak si vyberete dům, ve kterém chcete bydlet, no a pronajmete si v něm byt. Většina domů, vlastně tady je to apartment komplex, má nějaký ten byt zrovna volný. U nás to nebylo tak jednoduché. My sice měli peníze, ale v hotovosti, a to je podezřelé. Neměli jsme konto v bance, neměli jsme práci a neměli jsme papír z předchozího bydliště, že jsme slušný lidi.   Hledali jsme kde se dalo, dostali jsme se i do Armády spásy, ti by nám měli pomoct si pronajmout byt. Plni naděje jsme jeli na domluvenou schůzku. Tam nám řekli o peníze, protože když nemáme byt a nosíme peníze v kapse, mohl by je někdo ukrást a bude mnohem lepší, když jim je darujem. To jsme odmítli a oni nás vyhodili. Do dnešního dne ode mne neviděli cent a bohdá neuvidí. Manželka Anička lítala 14 dní shánějíc byt, vypsala desítky a snad stovky žádostí, vše marno, jsme slušný lidi, ale holt to nemáme na papíře. Ptali jsme se kde se dalo, dobrých rad jsme dostali přehršle. Nejkrásnější byla od jednoho starousedlíka z doby 68 roku. Poradil nám, abychom si dům koupili, místo doprošování se pronájmu. Máme být hrdí a postarat se sami o sebe, jako se postarali oni.
     Přišel den, který majitelka domu, kde bydlel můj bratranec, označila jako den, kdy už tam nemáme spát a my v pět hodin odpoledne ještě nevěděli,  kam složíme hlavu. Náhle se vynořila spása:  správci jednoho z komplexů v ulici byli Slováci a ti nám nabídli, že můžem přespat v jediném volném bytě v jejich domě. Ta paní, co si ho pronajala, se ještě nenastěhovala. Znamenalo to spát na zemi, ale kdo by se staral o takové maličkosti. Seděli jsme ještě u bratrance doma, v našem "novém" domově totiž nešel proud, když zazvonil telefon a naši slovenští přátelé volali, že si to ta paní rozmyslela a byt je náš. <?xml:namespace prefix = o />

Nastal poslední problém – sehnat práci. Nakonec pomohli zase Češi. Seznámili jsme se v sousedství s další českou rodinou, on právě otevřel autodílnu a nechal mně u něj pracovat. V životě jsem auta nespravoval, ale to nevadilo. Něco mi platil, vydělal jsem za měsíc šest set dolarů, to bylo na nájem, elektriku a plyn. V novinách jsme našli inzerát, kostel hledal učitelku do mateřské školky. Anička se přihlásila, ale nevzali ji kvůli angličtině. Ale aby nám pomohli, nabídli jí, aby hlídala děti v době bohoslužeb a platili jí za to pět dolarů na hodinu. Dřív to dělali dobrovolníci zadarmo. Vydělala tak za neděli 30 dolarů a to jsme měli na jídlo na příští týden. O rok později jsem měl 10 dolarů na hodinu a zdálo se nám to málo.
     Od té doby už bylo jen líp. Prací jsem vystřídal nepočítaně, mnoho z nich jsem dělal poprvé v životě a nikdo to nesměl poznat. Mimo jiné taky vedoucího partě kachličkářů. Za jeden z největších úspěchů v životě pokládám, že mně majitel podniku poslal ukázat kvalifikovanému obkladači, jak se dělají  obklady schodů.
     Už je to dávno za námi a s podivnou pýchou vzpomínáme na to, čím jsme prošli a co jsme vlastně dokázali přežít. Jedno si ale neodpustím. Víte, jak je krásné pak slyšet,  „jak si tady v té Americe žijem“? 

Michal, Boise – Idaho