Ahoj Danielko, žiju se svým přítelem  3 roky, je to moje dalo by se říci první velká známost. Pomohl mi, když jsem neměla kam jít a tak vznikl náš vztah. Milovala jsem ho jako Boha, on byl sice chladnější, ale šlo to. Pomalu se věci měnily. Já jsem si udělala maturitu, začala pracovat, stala se ze mě sebevědomá žena, na něm úplně nezávislá. Dříve mi zakazoval bavit se s jeho přáteli, tak jsem si našla svoje. Říkával: dokud tě živím, atd... nyní jedeme ve všem napůl. Pití v hospodě mi hradí :-).  V sexu to šlo, pokud to dokážu posoudit, protože jsem uspokojení s ním při souloži nikdy nedosáhla, ale bylo mi příjemné být mu "nablízku, jestli chápeš. Nyní spolu spíme tak jednou za měsíc, ale je to katastrofa. Když jsem se snažila o tom s ním promluvit, řekne, že nechápe,  o čem s ním chci mluvit, že mi pořád něco vadí, o tomhle že se bavit nemíní, a že jestli to budu rozebírat, bude to jen horší. Jde mi o to,že v našem sexu chybí jakákoli předehra, pohlazení, polibek.. Vůbec ve vztahu jsme skončili na puse na rozloučenou, a to už jen občas. Chybí mi něžnosti, potřebuju občas obejmout, když přijdu unavená z práce, atd..

     S domácími pracemi nepomáhá, chodí jen do práce a pak už se "mu nic nechce". Nevím, zda to vše je tím mým osamostatněním, tím, že mám vyšší vzdělání, jsem inteligentní, baví mě rozvíjet různé debaty na různá témata. Ale chtěla bych být v něčem dobrá, nejsem líná, ale naopak bych se chtěla věnovat spoustě koníčkům, do nichž ale jeho nenutím.Často něco podnikám se svými přáteli a podřízenými. Ovšem – tohle už se mu nelíbí, předhazuje mi časté dlouhé telefonáty od kolegy. Je pravda, že asi oprávněně, v kolegovi jsem našla spřízněnou duši, bere mě na výlety, vozí mě z práce domů, ale proč sakra proti tomu můj přítel něco nedělá??? To už mu nestojím ani za to?Koho se mám zeptat, když mi na nic neodpoví, komunikace je mu cizí.. .jak chlapa přinutit k rozhovoru? Proč ??? Jak máme řešit problémy bez promluvy?

     Kolega se do mě zbláznil, píše mi krásné smsky ...má vše, co mému příteli chybí. Nejsem si však jistá, že by bylo dobré opouštět svůj vztah, kvůli někomu, koho vlastně dlouho neznám. Ale právě on je ten, který mi ukázal, že láska a vztah může být krásný, že ty hádky nejsou normální, ale že je běžné pomáhat si navzájem, povídat si, cestovat, prostě udělat si život krásný... Nic jsem s ním neměla, jen mě v nestřežené chvíli políbil na firemní akci a jinak mě sem tam pohladí po vlasech, snad i malinko obejme... Ale mám výčitky svědomí, nechci nikomu ublížit.

     Já nejen nevím, jak se rozhodnout, ale hlavně bych chtěla dostat se na kloub svému příteli. Včera jsme přijeli domů, přítel mi dal jasně najevo: "Teď bys měla být hodná!" Ptala jsem se ho, co si představuje pod pojmem hodná a ukázala mu sušák s prádlem, buchtu na pekáči, naklizený byt... pokrčil jen rameny. Dělám pro něj první poslední.  Nemůžu mu už ani říct, aby ztlumil TV (rozuměj – máme jeden pokoj), když chci spát. Neřvu na něj, vše v klidu. Začal řvát, že chce mít klid. Nechápu, kde se to v něm bere. Ta zloba, nenávist, vzteklost... nechci přijít o jeho rodiče, nechci přijít o něj, třeba až bude ve svým, bude pracovat na baráčku a bude "mít klid". Anebo bude ve stresu z nedostatku peněz a moc práce a dřiny, a všechno to odnesu já?