Kudl@nk@
domovská stránka

Kudl@nk@
do oblíbených

Nehaním a nikdy nebudu hanět Ameriku, tak jako nikdy nebudu špinit a plivat na  krásnou zemičku ve středu Evropy, kde jsme se narodili a kde, navzdory všemu co přišlo pak, je náš domov. Spíš se budu snažit popsat všechno, jak to postupně přicházelo – snad s trochou hořkosti, nevím. Přece jen jsou to zážitky, které se nás bezprostředně dotýkaly a opravdu nebyly snadné. Vždyť "Život je jen náhoda", jak zpívali V&W… A jen náhoda rozhodla, že jsme se narodili zrovna těmhle lidem v tomhle místě a čase. S trochou štěstí jsme se mohli narodit milionářům. Anebo třebas nesmírným chudákům v Africe. Jen náhoda rozhodla, že jsme museli z Čech odejít, nejsem hrdina jako jiní.

Ovšem přiznávám, že kdybych a) věděl, co nás čeká, případně za b) věděl, co se za pár let stane s komunismem, nechal jsem se radši zavřít, než abych přijal nabízené pasy. Asi. Možná. Nevím a nikdy se to nedovím. Ale o tom nechci a nebudu psát, to bych si stěžoval, a to rozhodně nechci. Přeskočím i dvouměsíční pobyt v Jugoslávii, přeskočím desetiměsíční dovolenou pod péčí Traiskirchenu a stojíme tedy už na letišti v Boise, Idaho. Po příjezdu, vlastně po příletu,  se o nás postarali, to ano. Z letiště nás odvezli kamsi do města. Když nás pak někam zavedli, mysleli jsme, že jsou to kanceláře. A když jsme se dověděli, že to je náš byt, celkem hezky zařízený, byť jen nejnutnějším, obrečeli jsme to. Doslova. Byly tam dvě ložnice o patro výš – to jsme pochopitelně nevěděli. Možná nám to řekli, ale nerozuměli jsme. Já se sice anglicky doma učil, z učebnice pro samouky, a dovedl jsem se na leccos zeptat, bohužel, odpovědi Američanů jsem rozuměl jen zřídkakdy.

     Konečně se budem starat sami o sebe, nebudeme žít z dobrodiní úřadů. Dostali jsme i nějaké peníze, poukázky na jídlo a průkazku na autobus. Řekli nám, kam máme chodit na angličtinu, kde nakupovat. Přijeli jsme v červenci, uprostřed žhavého léta, kdy bylo v poledne venku mezi 40-50° Celsia. Vzpomínám, že jsme tedy vyrazili na nákup; pochopitelně pěšky, auta nemaje. Netušili jsme, že supermarket má otevřeno do půlnoci, a že je lepší jít nakupovat v noci, kdy už i asfalt na silnici trochu vychladne. 
Všechno kolem nás bylo jiné než v naší staré dobré Evropě, nejhorší ze všeho hory nad městem. Ty jsou totiž zelené jen zjara a to jsme tu ještě nebyli. Pak tráva uschne a až do zimy jsou zářivě žluté. Odporný pohled pro našince, který americkou poušť nikdy neviděl. Co nám bylo platné ujišťování, že za těmi horami není pokračování téhle pouště, ale hory a opravdové lesy, které se táhnou až do Kanady, když jsme se tam nemohli dostat. Měli jsme sice průkazku na autobus, ale nikam jsme nejezdili, protože jsme nevěděli kam. 
      Ve škole, při výuce angličtiny, jsme měli několikrát přednášku o jedovatých hadech a jiných potvorách, co tu žijí. Vyděsilo nás to tak, že jsme před spaním prohlíželi doma každý kout, jestli nám tam nevlezli ti obávaní jedovatí hadi. Co bychom dělali, kdyby vlezli, nevíme.    Rozhlíželi jsme se ostražitě všude, v parku i na parkovišti supermarketu. Dověděli jsme se, že tady žijí čtyři druhy strašně jedovatých hadů, pátý je vůbec nejhorší, lidi přímo vyhledávající, vodní had mokasin. Ano, přátelé, to vše je pravda, ale pro celé Spojené Státy; tady v Idahu žije jen chřestýš a toho jsem ještě za celá ta dlouhá léta neviděl; tedy ne, že by mi to chybělo. Ten strašlivý vodní had tady u nás není vůbec, zdejší voda je pro něj studená. To jsem ale tehdy nevěděl, když jsem stál odvážně ponořen – až po kotníky – do řeky a maličké rybičky mi začaly oďubávat paty. Já vám z toho měl málem smrt, žere mně jedovatej had!

Michal, Boise<?xml:namespace prefix = o ns = "urn:schemas-microsoft-com:office:office" />

linkuj.cz vybrali.sme.sk