Kudl@nk@
domovská stránka

Kudl@nk@
do oblíbených

     Někdo má tu kliku, že jeho „slabina“ zůstane skryta celý život. Já to štěstí neměla. I když musím říct, že až do první třídy jsem si svého handicapu vůbec nebyla vědoma. Vyrůstala jsem mezi kamarády z našeho domu a všichni mě brali takovou jaká jsem. Je zajímavé, že mou vadu (sluchovou) neodhalil ani dětský lékař ani rodiče. Až paní (tehdy soudružka J) učitelka v první třídě si všimla, že je na mně cosi „divného“. Začal kolotoč prohlídek, audiografů a verdikt lékařů byl na světě: nedoslýchavost. Nikoli vrozená, ale získaná těžkými středoušními záněty. Ale ani v této době si můj dětský mozeček ještě neuvědomoval, že se liším.

     Pořádnou lekci, troufám si tvrdit, že takovou, která ovlivnila celý můj život, jsem dostala až na pionýrském táboře. Poprvé v životě jsem se dostala mezi cizí děti. Jedna z holčiček neměla trpělivost a na moje ptaní se: „Co jsi říkala?“ mi místo odpovědi vyťala facku se slovy, že nemám otravovat…<?xml:namespace prefix = o />

     Že jsem další rok odmítla na tábor jet, je snad pochopitelné. Ale čas hojí rány a já byla mezi svými kamarády šťastná. Až přišla puberta – já, do té doby velice komunikativní dítě, se stáhla do sebe, vybavila si tuhle starou událost a začala se stranit a bát cizích lidí. Dodnes se cítím dobře jen mezi svými a v přítomnosti cizích lidí umlkám, snad ze strachu, že špatně porozumím. Snad proto, že nějak v sobě pořád čekám na další políček…

     Ale jak se říká všechno zlé je k něčemu dobré. V době, kdy jsem onemocněla rakovinou prsu a bylo nutné provést celkovou ablaci (neboli snesení prsu), mě tento fakt vůbec nepoznamenal. Žádný problém z toho, že „nejsem celá“. S tím, že „jsem jiná“ žiji už tolik let, že něco takového mě nemůže rozházet… Takže se mi vlastně naplnilo i druhé úsloví: „Co tě nezabije, to tě posílí!“ J..   A tak jsem se naučila se svým mindrákem žít, někdy to jde lépe, někdy hůř. Ale jsem od té doby vnímavější a obdivuji lidi, kteří něco dokázali. Protože i oni museli nějakou svojí slabinu překonat.  

 Určitě znáte stejně jako já takových příběhů spoustu. Chtěla bych však jmenovat jednoho muže za všechny. Muže, kterého já velice obdivuji a když už nevím nebo nemohu dál,vzpomenu si na něj. Alby Mangels, pochází (tuším) z Holandska a žije v Austrálii. I když v jeho případě to „žije“ není zcela na místě. Jedna z našich televizí uváděla seriál Světová safari. Jejich hlavním hrdinou byl právě Alby, který procestoval mnoho zajímavých míst na velké části světa. Je zajímavé sledovat v průběhu dvaceti let muže, který se mohl světu představit v pozici neohroženého cestovatele, ale místo toho se ukáže takový, jaký je.

Sledujete člověka, který občas neví jak dál. Ale ve chvíli, kdy si přizná svůj “handicap” se ukáže i cesta, po které má jít. Nestydí za své slzy, ani za chvíle slabosti, kdy mu bylo těžko a on musel sebrat veškerou svou vůli a pokračovat  dál… Přiznat své chyby a slabiny je také umění a Alby to při svých toulkách musel umět nejednou. Víc než cokoli jiného mi tenhle seriál ukázal, že nemá cenu se schovávat se svojí „slabostí“. Vyhrát může jen ten, kdo si ji přizná a naučí se s ní žít. Jen se nezavírat do sebe, jako jsem to v pubertě udělala já, protože klíč od těch zavřených dveří se velice těžko hledá…

pavla@kulanka.cz 

linkuj.cz vybrali.sme.sk