Ale – potíž je v tom, že aby se mi vedlo, musím se práci věnovat víc než jen oněch osm hodin denně. A ještě něco: i když jsem relativně svým pánem, nejsem zas až tak úplně pánem svého času. Tím pádem nepracuju např. od sedmi do čtyř a hotovo. Ale, na svou obranu musím říct, že moji kamarádi, kteří pracují dejme tomu jako zaměstnanci nějaké firmy, také nechodí domu po základních osmi hodinách. Stává se tedy, že se v práci zdržím do večera. Také musím říct, že jsem „sova“ a ne ranní ptáče, takže mi vyhovuje pracovat spíš večer a v noci, kdy je klid.

     Dostávám se k našemu problému, který mne dost trápí a se kterým si nevím rady: moje přítelkyně (je zaměstnankyní úspěšné realitky a práce ji baví) požaduje, abych s ní trávil víc času, abych především upravil svou pracovní dobu (tzn. nepracoval večer a v noci) chodil včas z práce, abychom spolu jeli v létě na třínedělní zájezd – nedovedu si dost dobře představit, že bych na tak dlouhou dobu svěřil firmu někomu jinému. Samozřejmě, že kdyby se cokoliv stalo, muselo by to jít, to vím, a samozřejmě si práci s mým společníkem dělíme, ale ani jeden z nás zatím na dobu delší než týden nepauzíroval. Prostě, abychom spolu trávili podstatně víc času.    

     V současné době se vídáme s mou dívkou dvakrát třikrát do týdne. Chodíme do divadel, na večeře, do společnosti. Ale přiznávám, že prozatím si nedovedu představit, že bychom spolu měli žít natrvalo v jednom bytě (za těhle podmínek). Prostě potřebuju určitou dobu klid na práci; ale když je u mě, tak vyžaduje, abych se jí celou dobu věnoval, povídal si s ní. Pokud se třebas omluvím a řeknu jí, ať se třebas chvíli dívá na televizi,  nebo si čte, nebo cokoliv jiného, že potřebuju na chvíli pracovat, hned je smutná, nešťastná a já se cítím blbě. Přitom jsem jí předem řekl, že budu děsně rád, když budeme spolu, ale že ještě něco potřebuju udělat! A ona s tím souhlasila!

     Když naopak jsem u ní a pak třebas v noci odjíždím, tak pláče, proč nezůstanu. Párkrát jsem zůstal, ale pak jsem „z pochopitelných důvodů“ přišel pozdě do práce. („Ještě nechoď...“) Na jednu stranu to bylo báječné, ale na druhou jsem pak měl na sebe vztek, protože jsem zameškal nějaké jednání, nebo nestihl určitou práci.  Závisí na mě další lidé, takže si nemůžu dovolit  nějaké neserióznosti.

     Mám ji rád, určitě se k sobě hodíme, rozumíme si ve všem. Ale tohle je problém, který mě velice trápí, ona se také trápí a já si nevím rady. Také – co je důležité – vím, že by byla ráda, abychom se vzali,  měli rodinu. Vím, že by to bylo fajn, ale nemělo by to znamenat pro mě podstatné omezení práce. V poslední době se hodně bavíme o naší budoucnosti. Tedy, ona samozřejmě nic zas kategorického neřekne, ale mě strašně mrzí, když od ní odcházím a ona pláče. Když mi vyčítá, že na ni mám málo času, a jestli se pro něco nezlobím, a proč mám mizernou náladu, co provedla... atd. A já mám třeba jen zamotnanou hlavu z nějakého běžného pracovního problému.

    Tak. Napište mi, jestli tohle také znáte, a hlavně, jak v tom případě situaci řešíte. Nechci jí přeci nijak ubližovat, ale prostě se většinou pak cítím strašně mizerně.  Jakub

P.S. Je mi 29 let, mé přítelkyni 24.

linkuj.cz vybrali.sme.sk