Lily. Sedmiměsíční světlá labradorka. Před týdnem tu byla po zimě poprvé, ale okamžitě pochopila, že tady je doma. To byla celkem teplá noc. Seděl jsem v otevřeném dřevníku, čichal dřevo, pil pivo a nechával v hlavě mizet obrazy. Lily zase roztahovala po dvoře polínka. Občas přišla ke mně, dotkla se mě čumákem, občas zmizela v temnu zahrady. Nikdy jsem psa nechtěl, nepočítal jsem s ním do svého života. Jenže děti si začaly uvědomovat svou váhu na světě a psa si prosadily. Patří jim přes den, můj je v noci.

     Minulý týden tady na chalupě jsem měl ale psa i přes den, protože děti byly na horách. Tu sobotu jsem sázel rybízy a angrešty. Do každého zarytí rýčem se Lily vrhla a rozhrabávala nakrojenou zem. Když jsem konečně nějakou zem vydoloval, vrhla se mi na rýč a hlínu z něj strhla a tryskem kolem mne uběhla kruh. Když jsem posadil do první jámy keříček angreštu, tak mi ho sebrala a lítala s ním po zahradě jako šílená a bavila se tím, jak nadávám a běhám za ní. Když jsem pak zasazené keříčky z konve zaléval, vrhala se do proudu vody a snažila se ho mlaskavě svou velkou tlamou rozkousat, až se z toho zakuckala. Práce šla příšerně pomalu od ruky a bylo to kýčovitě příjemné. Ale musím se přiznat, že si jen docela neochotně zvykám na to, že pes má úplně jinou funkci než být praktický a užitečný. Že je pouze na obohacení citového života. Rozšíření schopnosti mít rád a dostat se za to do vzácného světla – být milován.

     Kus úplňkové velikonoční noci, po našem půlnočním příjezdu, jsem prostál na vlhkém dvoře. Měl jsem v tu chvíli za to, že hluboce cítím, jak Země, teď uprostřed mezi Sluncem a Měsícem, cosi prožívá. I to měsíční světlo je odraz už jarního Slunce. Noční posvěcení toho, že konečně zase začíná život, který půl roku spal. Začíná na půl roku. My teplokrevní ovšem musíme žít celý rok. Je to tvrdá zkušenost. Přeneslo se proto těžiště úspěšné civilizace sem na sever? Lily mi k noze položila mrtvou myš. Ne ulovenou, ale nalezenou, už celou vyschlou. Tak jsem šel spát.

     Druhý den jsem zase sázel a ryl, ale Lily běhala s dětmi. Jen v jedné chvíli běžela kolem mě za Klárkou, která svižně přelezla plot, a pes byl zaskočen a nevěděl si rady. Klárka běžela po poli dál k sousedovu plotu. Emigrant Karel má malou bílou kozu, dvě ovce a čerstvě narozené jehňátko. Klárka mezi plaňkami plotu podávala zvířátkům lístečky řepky olejky, která na poli začala pučet, a já se díval na tu scenérii ze zalíbením přes náš plot, dívala se i Kateřina, jen Lily si lehla ke mně zády a měl jsem pocit, že čekala, až nás to přejde.

     Asi před měsícem jsem v noci chodil s Lily tři hodiny po Novém Městě. Bez vodítka. Držela se stále kolem mě, na zavolání pochopila, do které ulice zatáčíme, navštívili jsme také dvě hospody a pak šli domů. Měl jsem radost, že takhle by to mohlo dobře, mile a prakticky fungovat. Nakonec jsme přišli před náš dům a já řekl přátelským tónem osudovou větu: „Lilinko, půjdeme domů“.  Zoufale se podívala na vrata domu, potom vyčítavě na mě a kalupem to vzala ulicí pryč. Utekla. Já se napřed rozesmál, pak jsem si vzpomněl na jednu pasáž z Kafkova Beschreibung eines Kampfes, a nakonec se vydal také kalupem směrem, kterým zmizela. Našel jsem ji u převrácené popelnice, které neodolala. Přivázal vodítko, posadil, vynadal a dal jí pár výchovných přes čumák, odvlekl domů a bezmezně obdivoval. Ovšem, aby byl pes šťastný a mohl se svobodně pohybovat, musí být vychovaný. Nakonec stejně jako člověk.

     Poslední půlrok mě všechny obrazy, které mi vzniknou v mysli, opouštějí. Něco si uvědomím, popíšu si to v hlavě, vybarvím, už to mám téměř hotové, jen to dát na papír, a vtom to zmizí. Jak jdou dny po sobě, objeví se další obraz,  a stane totéž. Zahlédnu to, uvědomím si to, zformuluji si to, a jako kdyby to už takhle stačilo, zase to zmizí. Teď mi při psaní zmizelo mnoho obrazů. Zůstalo mi jen v hlavě, jak sedíme s Kateřinou o velikonoční sobotě ve vesnické hospodě a probíráme s Georgem německy celý svět a zároveň tuhle vesničku, ve které už deset let bydlí a doma už není nikde jinde. A nakonec z něj vypadne, že tady v Kamenici, a samozřejmě také v jeho Bavorsku, je velikonoční zvyk Eierwerfen. Hod pěti různě barevnými vejci a vyhrává ten, komu se to vajíčko nerozbije.

     „Tak o takovém zvyku jsem nikdy neslyšel,“ říkám.

     „Já taky ne,“ přidává se Kateřina.

     „No né, to je normalka,“ přechází Georg ironicky do své češtiny, „to tady dělá člověk celý rok.“

     „Každý rok,“ opravuji ho.

     „Samozřejmě,“ říká už německy.

     Domluvili jsme se tedy v neděli na jednu na Kejvákově vyhlídce. To je do kopce asi půl kilometru nad naší chalupou. Přišli jsme ve dvě, sousedi z vesnice slavnostně velikonočně hodovali na širokém topolovém stole zabetonovaném do země, ale Georg tam nebyl. Kejvák seděl v čele a mluvil rozšafně. Díval jsem se do mělkého širokého údolí. Nebe bylo souvisle pod mrakem, ale přesto jakoby trochu zlatavého světla se tetelilo v jemné mlze nad zemí. Za hodinu jsme s Eliškou sešli dolů do vesnice a Georga vytáhli z hospody. Ve čtyři letělo první vajíčko.

     Pole bylo ještě hodně hroudovaté, mělo jen lístečky při zemi, takže každé vajíčko se rozprsklo jako bílo-žlutý granát a Lily vždy vystartovala a zbytky vejce sežrala. Bylo mnoho veselého povyku a já už měl tři vajíčka rozbitá. Otočil jsem se k lesu a hodil vajíčko mezi stromy. Vejce se po jehličí rozskákalo sice našišato, ale nerozbilo se. Všichni se otočili k lesu a pár vajec přece jen přežilo tento velikonoční hod.

     Slavnost skončila, z nebe padalo stále víc jemného zlatého světla, ale na mě padal smutek. Okolo bylo veselo a hlučno, němčina se mísila s češtinou, jak tomu tady bylo celou historii a naše devítiletá Eliška se vydala s Lily po širokánském poli přes několik mezí do mělkého vzdáleného údolí. Malá holčička a velký veselý pes. Jak se jejich postavičky zmenšovaly, smutku ve mně přibývalo. Všechno se mi zdálo dávno a poztrácené na dlouhé cestě. Na dlouhé cestě, na jejíž konci vidím teď v dálce se ztrácet malou holčičku s veselým velkým psem.

Jaroslav Hutka, Praha

linkuj.cz vybrali.sme.sk