Už hezkou řádku let chodím pravidelně kolem jedné velmi nepovedené křižovatky. Vlastně jsou ty křižovatky dvě, v těsném sledu za sebou. Od západu k východu zde vede méně frekventovaná silnice, která nejprve překročí dva velmi frekventované pruhy mířící na jih a po nějakých sedmdesáti metrech překročí další dva velmi frekventované pruhy, tentokrát pro změnu mířící na sever (pro Pražáky: je to křížení Průmyslové ulice s ulicí Ke kablu).
     Celý úsek je zrádně zdánlivě přehledný a tak, snad aby auta řítící se po hlavní nic nezdržovalo, nejsou tu světla. Ovšem i přes zdánlivou přehlednost tu někde musí být nějaký slepý úhel, nějaký záhadný optický klam, který znemožňuje řidičům zahlédnout se včas a tak jsem za ta léta, co tuhle křižovatku míjím, viděl doslova desítky nehod – od drobných ťuknutí, kdy trpěly jen plechy a nervy šoférů, po velmi spektakulární bouračky, při kterých kutálející se vozy končí na střechách.

     Na jednom místě je dokonce k viděný malý pomníček s křížkem. Tahle křižovatka prostě není žádná sranda.
     Včerejší nejčerstvější nehoda patřila k těm lehkým, které by celkem nestály za zmínku, kdyby jedním z účastníků nebyl asi jediný skutečný skaut, kterého jsem kdy viděl na vlastní oči. Tedy, ne že bych nikdy neviděl skauta, takového toho panáka v uniformě se šátkem, já jsem hlavně nikdy neviděl nikoho, kdo by byl skutečně na vše připraven. Tedy až do včera.
      Kdo tu nehodu zavinil vám nepovím, nevím kdo kde udělal jakou chybu, protože jsem zvedl hlavu teprve ve chvíli, kdy se ozvalo zařinčení plechů. Dvě auta stojí, mírně do sebe zakousnutá, pod nimi leží pár plastových dílů, ale posádky obou aut naštěstí na první pohled v pořádku. Žádnému z vozů ani nevystřelil airbag. V okamžiku srážky jsem stál od místa nehody asi 120 metrů a mířil směrem k ní. A než jsem těch 120 metrů urazil (volným krokem), tak na vše připravený skaut vystoupil  - s ledovým klidem – z vozu, obhlédl poněkud pomačkaný předek,  - s ledovým klidem – prohodil pár slov se druhým účastníkem nehody, pak auto obešel a otevřel kufr.
Z kufru vytáhnul jakýsi balíček, ze kterého se vzápětí vyklubala složená, křiklavě žlutá reflexní vesta. Tu si navlékl přes sako, sáhl do kufru pro trojúhelník, postavil jej do předpisové vzdálenosti za svůj vůz, pak vytáhl mobilní telefon, nejprve vytočil jedno číslo, pak druhé, pak vrátil mobil do kapsy, ruce složil za záda a pohupuje se na patách, počal vyčkávati příjezdu policie.
     Abyste rozuměli, nejde jen o to, že v jeho výbavě zcela jistě nechybělo nic z povinných položek a ještě měl na víc pro tyhle případy v kufru složenou reflexní vestičku. Zdaleka nejvíc mě fascinoval jeho klid!

     V jedné vteřině se najednou změnil celý jeho denní program a když uvážím, co taková nehoda obnáší papírování a zařizování – policie, pojišťovna, opravna atd. atp. – tak jemu se vlastně změnily plány minimálně na pěkný kus příštího týdne... a on tam stojí, pohupuje se na patách a dělá, jako by nic! Snad jeho každodenní plánování zahrnovalo i možnost nehody a on měl i pro tuhle eventualitu všechno zařízené, připravené a nějaká takováhle drobnost ho prostě nemohla zaskočit.

     Tomu já říkám skutečný skaut!
     Tedy, pokud se tam prostě nenatáčela nějaká reklama na zázračnou pojistku, která vás zbaví všech starostí. Ovšem – jelikož jsem nikde nezahlédl žádnou kameru, můžu myslím hrdě tvrdit, že jsem viděl na vlastní oči posledního skauta!

Martin Marx

linkuj.cz vybrali.sme.sk