Je to osm let, co jsem se podruhé vdala. S prvním manželem jsem se poměrně slušně rozvedla ve svých 35 létech. Těch patnáct let, co jsme byli spolu, nebylo moc hezkých. Asi jsem si to v to shonu a zmatku tolik tehdy neuvědomovala – práce, mizerné bydlení, dítě... Teprve nyní, v odstupu let, si říkám, proč jsem byla taková husa, a neodešla podstatně dřív, proč jsem se vlastně připravila o jedny z nejkrásnějších let? Vzpomínám na dlouhá údobí, kdy jsem opravdu žila „ze dne na den“, snažila se moc nemyslet na šedou, ubíjející situaci. Ne, nebylo to nijak strašné, nervali jsme se ani stále jen nehádali, ale velice brzy jsme vlastně byli jen spolubydlící, kteří se poměrně pravidelně oddávali sexu. Prostě – taková běžná rodinka. Myslím, že kdyby si můj manžel víc hlídal „své soukromí“, možná jsme takhle spolu vegetovali dosud. Ale přišla úplně tuctová situace, kdy jsem narazila na nějaké ty „stopy“, pak pár dalších, už výraznějších –  on přiznal poměrně klidně vedlejší vztah a já, tehdy nesmírně uražená a ponížená jsem okamžitě navrhla rozvod. Přijal, dohodli jsme se, rozvedli jsme se. Nemyslete, nelituju toho, jen si říkám, že to mělo přijít dřív.

     Nějak jsem se pak dost uzavřela, starosti v práci, domácnost, výchova dítěte – prostě nechtěla jsem si přidělávat další „nepříjemnosti“ nějakými vztahy. Teď si říkám, jak jsem mohla být tak hloupá... Ale v té době jsem roky nepočítala, byla jsem ještě tak mladá...

     Současného manžela jsem si vzala před těmi osmi léty. Uvědomuju si, že to bylo vlastně zčásti i proto, že jsem se nějak bála nadcházející samoty. Dcera dospěla, má svůj život, do kterého patřím už jen jako host. Má mě ráda, jsme teď jako kamarádky, ale ... A tak, když přišel ON, řekla jsem si: proč ne? Nějaké ty chyby máme každý, když nechci být sama, musím něco tolerovat. Ale asi ta poměrně dlouhá doba, kdy jsem byla sama (ostatně i v předchozím manželství jsem byla víceméně sama), udělala své. Postupem času si říkám, jestli jsem udělala dobře. Mladí teď hodně žijí spolu „na psí knížku“ – stále mají vlastně oba otevřená vrátka – mohou kdykoliv odejít... Myslím, že pro mladé to nejspíš není tak moc vhodné, zvláště přijdou-.li děti, ale pro ženy, které už nechtějí zakládat novou rodinu, by to asi bylo vhodnější...

     Dobře, nebudu chodit kolem horké kaše. Můj manžel mě čím dál tím víc štve, a já začínám litovat, že jsme se brali. Je to stále větší sbírka drobných nepříjemností, které mi vadí. Bohužel, nesmírně těžko se s ním komunikuje. Takové to: sedneme si, řekneme si, u nás nepřipadá v úvahu. On se se mnou nehádá, prostě mi jen dá najevo, že na nějaké ty kecy nemá náladu. Je snad docela spokojen, máme funkční domácnost, máme se docela dobře, ale ... Ta relativně krátká doba před sňatkem a ještě kratší po něm, kdy jsme si spolu ještě měli co říct, je asi už nenávratně pryč. Prostě – chce mít svůj klid, a „na nějaké hlouposti ho neužije“. Tak si říkám – jsem opravdu jen ta hloupá nespokojená slepice? Měla bych držet hubu a krok a být ráda, že je vlastně všechno OK? Zdenka

P.S. Co se týká těch „nepříjemností, co mi vadí“ nejsou to vždy jen drobnosti, ale asi jsem víc než tolerantní. Ovšem i to by mi tolik nevadilo, kdybych zase nebyla sama...

linkuj.cz vybrali.sme.sk