Z tohoto hlediska je vůbec nejzábavnější sledovat ženskou tenisovou čtyřhru, neboť se při ní počet nohou na kurtu znásobuje. Úplně nejspokojenější bych byl patrně u dvaadvaceti párů nohou při zápase ženského fotbalu.

     Hráčky by ovšem musely hrát v dobře odvětraných minisukních a nepoužívat suspenzory. Některé ženy ve mně zkrátka vzbuzují nutkání vzít nohy na ramena. Samozřejmě jejich nohy na svá ramena.
Bohužel přede mnou často berou nohy na ramena – své nohy na svá ramena – spíš ony. Utíkají přede mnou. Prostě od nich vždycky dostanu kopačky. Nechápu to – na co mi jsou kopačky? Nejsem přece žádný Rosický! Vlastně možná právě proto.

KOLENA - Coco Chanel kdysi prohlásila, že kolena jsou nejohyzdnější částí ženy. Dovolil bych si nesouhlasit: Znám ženy, které jsou nádherné navzdory tomu, že mají kolena. Popravdě řečeno, představa překrásné ženy, která jde po ulici jen tak, bez kolenou, mě trochu děsí. Schválně si to vyzkoušejte na barbíně a pochopíte, že bez kolenou ladné chůze prostě nedocílíte. Navíc jsou ženská kolena jakousi viditelnou ryskou, nad níž to začíná být zajímavé. Některé velmi krásné části ženských nohou totiž nelze odhalit bez toho, aby byla zároveň odhalena i kolena.

PATY - Při pohledu do anatomického atlasu mě vždycky jímá hrůza, že mi mé tělo nepatří. Některé části si ještě před mou smrtí rozebrali cizí lidé, z nichž mnohé vůbec neznám. Třeba ten Eustach, co si zapomněl v mé hlavě trubici, nebo nějaký Adam, který mi narval do krku Adamovo jablko, pan Langerhans si zase rezervoval kdesi dole nějaké ostrůvky a vyrábí na nich inzulín, v levé hemisféře mozku prý za mě mluví oblast Paula Broca, což je prý nějaký mrtvý francouzský patolog, a nad ušima si své body bez mého vědomí vyhradil sám pan Darwin. Přesto jsem jednu věc v atlase nenašel: Achillovu patu. Je to tím, že Achillova pata nemá v lidském těle konkrétní umístění. Každý ji má jinde.
     To, kde achillovku máme, ucítíme až ve chvíli, kdy se nám do ní někdo strefí, ať vědomě či nikoli. Nebo v situacích, kdy nám někdo šlape na paty tak dlouho, až se octneme v patové situaci. Protože jen vůl vystavuje svou achillovku na odiv, je užitečné vědět předem, kde ji máme. Hledat ji před zrcadlem nemá smysl – daleko lépe než my o naší achillovce vědí naši přátelé – ti vidí i to, co my ne. Člověk má na svém vlastním těle mnoho míst, která za svůj život nikdy neuvidí – a Achillova pata bývá jedním z nich. Zeptejme se tedy přátel.
     Opravdoví přátelé jsou vůbec k nezaplacení. Znají naše slabiny a místo aby do nich ťali, foukají na ně nebo je hladí. A když je potřeba, dokáží nám vytrhnout i příslovečný trn z paty. Kolikrát dokonce i z té Achillovy.

Jan Flaška, České Budějovice 

Začátek

linkuj.cz vybrali.sme.sk