Tak pravila kamarádka Marta, ledva jsme se usadily v naší pohodlné kavárně. Vzpomněla jsem si, jak jsem kdysi nakoupila zlevněné černé košile Versace svému manželovi, netušíc, že v nich bude obluzovat jistou slečnu, kvůli které se rozhodl začít budovat nový život a do začátku si vzal mé úspory a naše společné auto. Přítelkyně Monika zavzpomínala na svého muže, kterému pomáhala v podnikání i při přestavbě domku, aby ji po stabilizaci firmy z nového domku vypudil sdělením, že se zamiloval do své asistentky a byť to tak nechtěl, čekají spolu dítě…
     A tak jsme skončily u líčení svých rozchodů a rozvodů a obloukem se dostaly ke zjištění, že jsme všechny typy „matka“, tedy ženy, které svým partnerům pomáhají a namísto vděku v podobě trvalého svazku se dočkávají rozchodu. K tomuto poznání jsme se propracovávaly velmi dlouho a velmi bolestně. V čem je tedy sakra problém?
     Když mne opustil manžel se slovy „Chci být chudý, ale šťastný“ (a než jsem stačila zablokovat jeho platební kartu na můj účet, stačil na ni ještě pořídit několik zlatých šperků a hifi věž), volala jsem tehdy jednomu vyhlášenému psychologovi své SOS. Svůj tehdejší stav jsem vylíčila slovy: „Přede mnou jáma plná hadů, po stranách skály a za mnou buldozer“. V ordinaci se pak na mne specialista dlouze díval a zeptal se: „Jste tu proto, abych vám pomohl získat manžela zpátky?“ a já zděšeně máchala rukama: „Proboha, to ne, chci, abyste mi pomohl projít tím temným tunelem ztráty, pokud možno bez velké psychické úhony. Jestli na konci tunelu bude stát můj manžel s kyticí a mými úsporami, anebo úplně jiný chlap, to bych teď neřešila“. A specialistovi se viditelně ulevilo. Sdělil mi, že 99% jeho klientek očekává, že udělá nějaký zázrak a vrátí jim jejich muže zpátky. Takže jsem byla na dobré cestě, sláva!
     Má „léčba“ se nakonec sestávala z několika píchnutí akupunkturní jehlou do hlavy, což mi dovolilo znovu spát. Zbytek už byl na mně. Měla jsem najednou dost času na přemýšlení o příčinách konce mého vztahu a o svém přístupu k partnerství vůbec.
Přišla jsem tak na věc, kterou bych si nikdy před tím nebyla schopna připustit: všechny své „muže“ jsem se totiž snažila hýčkat, opečovávat, směrovat k jejich „lepším zítřkům“ – lepší práce („A opravdu tě baví spravovat výměníky na nádražích, když máš maturitu?“), lepší oblečení („Ta stará flanelka od Brouka a Babky je skvostná, ale podívej se na tuhle černobílou od Otto Kerna, není elegantnější…?“), lepší knihy („Chápu, že Čtyřlístek a Rychlé šípy patří mezi ty nejdokonalejší komiksy, ale myslím, že Příběh inženýra lidských duší od Škvoreckého má taky něco do sebe…“), lepší parfémy („Jasně, Old Spice je špice, ale mně strašně dostávaj chlapi, co voní Fahrenheitem od Diora, nezkusíš ho?“) a lepší život vůbec. Tedy lepší v intencích mé představy lepšího.
     Většinou se pak stalo, že můj partner, přistoupivší na mé „lepší“, mne opustil.  Nejlíp s dívkou, co zabloudila i v holé větě, o Škvoreckém se učila v literatuře a představu lepšího života zformulovala do věty „Budeme spolu trávit celý dny a noci sexem, ju?“. Nechápala jsem, jak mi to mohl udělat, vztekala jsem se, jaký je to hajzlík a nedošlo mi, že můj případ byl již dávno popsán v učebnicích psychologie. Byla jsem prostě matka a matky jejich synové většinou opouštějí poté, co dospějí a najdou si ženu, o které se domnívají, že se částečně podobá jejich matce, jen je mladší a nemanipuluje s nimi tolik. Rozvzpomněla jsem se, jak jsem pečovala o přítele, postiženého epilepsií a ledva se vyléčil, našel si jinou…..jak jsem naučila jiného milovat práci za kamerou a ledva si ji našel, objevila se sličná skriptka a přebrala mi ho…..
     Lék na svou „matkitidu“ jsem nemusela shánět u lékařů, stačilo jen přestat se tak chovat a nepropadat zamilovanosti při pohledu na „určitě šikovného chlápka, co má tak hezké oči a plachý úsměv a drží se vzadu“, nebo „tamhle Karla, co se právě rozvedl, mrcha žena ho připravila o dům a on chudáček nemá kde bydlet“.
Zní to věru jednoduše, ale zkuste se přešaltovat na ženu – samici, když nejraději nosíte staré tepláky a ve volných chvílích ráda uklízíte a vyměňujete si recepty s kamarádkami? Má přeměna trvala několik let (a pár vztahů).
     Nejraději nosím staré tepláky, ale jen tehdy, když můj přítel není doma a nehrozí, že by se náhle objevil ve dveřích. Ráda vařím, ale jen o víkendu, jinak si nechávám poslat pizzu, nebo večeříme v restauraci. Oblíbila jsem si dekolty a vím, že mi moc sluší. Pokud mi ve společnosti nějaký muž začne vyprávět o svém neštěstí (= stará mne opustila, okradla, vyhodili mne z práce, děti se mnou nemluví), nepatrně pozdvihnu obočí, projevím účast, ale nezvu ho domů, ani mu nehledám něco „lepšího“.

     Věřte, nebo ne, ale jde to!

Roseanne, Praha 

linkuj.cz vybrali.sme.sk