Jednou větou: jaro mě dostalo. Nevím, jak jsem se o to zasloužila já osobně, ale nejspíš to zavinila sama matka příroda. Jinak si to neumím vysvětlit. Jsem ve stavu totálního a nekončícího poblouznění, vznáším se na obláčcích něhy a naděje a zdá se mi, že pučím jako nalévající se pupeny na stromech. No vážně, nedělám si legraci, jen se zkuste zeptat zipu na mých kalhotách!

     Sem tam mě z toho jarního opojení vytrhne nějaká nemilá příhoda, která se mnou jemně zacloumá a připomene mi, jaký jsem to ale blázen. Tak třeba včera. Celý den jsem se školila, abych lépe ovládla toho bujného koně s názvem Školský zákon. Až se jednou budu ukrutně nudit, zkusím to v legislativě a začnu taky tvořit zákony, o kterých se dá sáhodlouze diskutovat a vysvětlovat si je tolika různými způsoby, až to pěkné není. Ale to asi není nic nového pod sluncem. Po dlouhém školení jsem se horko těžko vymotala ze spleti paragrafů, odstavců a písmen, přečetla jsem si nové maily a na dva z nich odpověděla. Kamarádce, čekající na ty legrační obrázky s tématikou jarního rozmnožování zvířátek, jsem poslala přihlášku na seminář o DPH, zatímco agentuře zajišťující školení, jsem místo přihlášky poslala ony výše zmíněné obrázky.  Svůj omyl jsem si uvědomila v okamžiku, kdy mi přišlo potvrzení o doručení e-mailu. Raději jsem vzdala další aktivity a šla jsem domů. Bylo krásně. Sluníčko lehce hřálo a svítilo mi do očí, až jsem je musela mhouřit. Přemýšlela jsem o tom, jak opráším z kola pavučiny a vyrazím zase ven, do přírody. K tomu všemu se mi hlavou honily nejrůznější myšlenky, svět kolem sebe jsem vnímala jen okrajově a tak se stalo, že jsem dvakrát odpověděla na pozdrav úplně cizím lidem. Až po mém ahoj a horečnatém přemýšlení, kdo to vlastně byl, jsem došla k poznání, že jejich pozdrav patřil člověku jdoucímu za mnou. Raději jsem přešla na druhou stranu ulice, kde byly protijdoucí davy trochu menší.

     Znovu jsem se zasnila, tentokrát nad muži a věcmi s nimi souvisejícími. Zřejmě jsem se poněkud přihlouple usmívala, snad mi i obočí několikrát vzrušeně vyjelo nahoru, protože mě naopak zase pozdravili dva muži, jeden docela mladíček a druhý v pokročilejším věku (takzvaný šedivý vlčák) a stejně jako já předtím, i oni nejdřív pozdravili a pak se udiveně otáčeli a z očí jim čněla otázka: odkud já tu ženskou asi znám? Byla jsem docela ráda, že jsem bez další ztráty kytičky dorazila domů a zavřela za sebou dveře od bytu. Boty jsem skopla někam směrem k botníku, kabelka zůstala viset na klice od dveří a já jsem své tělo uložila do křesla. Doslova jsem padla jako podťatá a nohy mi vzlétly nahoru, div jsem nerozbila skleněnou desku na konferenčním stolku. Tahle prudká akce se nelíbila mému zipu na kalhotách a zcela nepokrytě mi dal najevo, že ho to děsně štve. Všechno to mé jarní pučení, divoké pohyby a o ostatním ani nemluvě. Takže se rozjel.

     Když dorazila kamarádka, aby mě vytáhla na vzduch, když je venku tak hezky, tak jsem se zaradovala a doufala v načerpání nových sil a tím pádem i zbystření a zrychlení mých mozkových reakcí. Omyl všech omylů. Ne, že by nebylo krásně. Vzduch voněl jarem, Morava se vzdouvala a vylila se z koryta. Zaplavila svou jarní kávou břeh a jen malá cestička na zvýšeném břehu zůstala na suchu. Rašící zeleň jarní trávy jsme tedy nespatřily, ale i tak jsme zaplesaly potěšením z hezké a objevné procházky.

      Hnědá voda tekla, zurčela, bublala a tvářila se, že chce zaplavit celý svět, celý vesmír a ještě to tajemné nekonečno za vesmírem a nesla sebou neuvěřitelné množství prázdných PET flašek, fenomén naší doby. Bylo mi úžasně, dokud se kamarádka nezačala svěřovat se svým včerejším zážitkem. Oh, jak dokonale mě dorazila!

     Mluvila o tom, že odpoledne musela odejít a něco zařídit. Nebylo to na dlouho, nechala proto své dvě dcerky doma samotné. Že jsou to děvčátka samostatná a vynalézavá, o tom není pochyb. Ovšem dostaly prý ukrutný hlad a tak se rozhodly udělat si něco dobrého. No a když maminka zvládne udělat tak dobré volské oko, tak proč by to nezvládly ony taky? Podtrženo, shrnuto, když kamarádka došla domů, už celá chodba byla plná pachu z připálenin. V kuchyni na elektrickém vařiči jako hrozivý monument tohoto památného počinu ležela pánvička s zajímavě vyhlížející černohnědou hmotou. Tak trochu připomínala vzhledem karamel, trochu uhlí a nejvíc ze všeho prý vypadala jako zaschlá bahenní lázeň v černém provedení.

     Kamarádka se usmála, jak je to krásné, že její dcery jsou tak sebevědomé, že si myslely, když to zvládne maminka, tak i ony. No, není to paráda být matkou? Usmála se na mě zasněně a ve tváři se jí zračila pohoda a láska. Vzpomněla jsem si na svůj podobný zážitek, kdy se mé děti též pokusily hrát si na maminku a pro změnu dostaly chuť na bábovku. Moje dcera byla přesně ve věku její starší dcery, když se to dělo. Na sáčku s kakaem byl recept na mramorovou bábovku. Potřebné suroviny se našly. Když jsem se vrátila, už ve výtahu jsem cítila nádhernou vůni čerstvě upečené bábovky.

     Co bych dala za to, kdyby se jim připálila! Kdyby klesla a byla nedopečená! Kdyby se prostě nepovedla. Mé sebevědomí se mohlo jít zahrabat! Byla výborná! Byla výtečná! Byla uvnitř mramorovaná! Povedla se jim lépe než mě.

     Rezignovala jsem. Už jsem se nesnažila o probuzení do reality a zbystření mozku. Nechala jsem se opět zatáhnout do jara, do snění a myšlenek na pučící stromy, zapalující se lýtka a nadějné věci příští. Jak krásně se mi snilo v tomto opojení. Zmizel pocit nahraditelnosti v kuchyni, obličej mi taky zaplavila vlna pohody a lásky a já s úsměvem vzpomínala na ty dva chlápky, co mě zdravili, aniž mě znali.

     No, není to jaro nádherné?

Pavla Konupčíková, Olomouc

linkuj.cz vybrali.sme.sk