o muze strach nemam jenze on obcas zavola ze se zdrzi.
A s detma mne to teprve ceka a fakt nemam sajnu jak budu pozdeji reagovat na jejich prvni odchody.
Ale myslim si ze pro prevenci neceho zleho je hlavni s detmy hodne mluvit o jejich starostech,umet nestranne poradit,postupem casu upozornovat na mozna nebezpeci,ktere cihaji a hlavne jim nezakazovat kamarady!
Ted co jsou mensi,je poustim ke kamaradum i pres noc,s jejich rodici se zname nu a jejich kamaradi zase casto prespavaji u nas,cimz si ty decka utvareji partu,kterou uz rodice duverne znaji a je nadeje ze v pozdejsim veku budou zase vyrazet spolu.
Otazka prestehovani muze byt docela zavazna.

já si vzpomínám - blahé paměti ještě relativně šťastně vdaná :-) - drahoušek přišel domů, pozdě, špinavý, trochu odřený... a řekl mi, že ho srazila tramvaj...prostě ji přehlédl... Byla jsem naprosto vyřízená, uklidnila mě až má sestra: "Dokud ti to přišel říct osobně, tak je to dobrý" :-) Měla pravdu :-)
Jinak mívám, jakmile má někdo zpoždění, tendenci vidět ty nejstrašnější hrůzy, co se můžou stát, nehody, přepadení... v těch chvílích bych mohla psát horrorové scénáře :-) Až začne někam chodit holčička, tak nevím, nevím.. :-)

a co když se ještě přidá nějaká ta vize, že on je třeba někde s nějakou jinou... to je pak tuplem "zábava"...

strachy z lásky moc dobře znám a nevím nevím, jestli to snad není dědičné. Moje maminka nás tím kdysi hrozně otravovala. Poslední autobus z města jel 22.30, telefon jsme neměli ... Maminka o nás vždycky měla hrozný strach ( asi má dodnes ) a při každém zpoždění udělala hroznou scénu. A tak se třeba stalo, že ségra, které ujel poslední autobus šlapala raději v noci dvacet kilometrů pěšky a místy i lesem, jen aby dorazila domů dříve než ten první ranní. Přitom mohla klidně přespat ve městě u tety nebo u babičky.
Bohužel jsem stejná jako maminka, jen se to v sobě snažím trochu potlačit. Vždycky mám po ruce nějaký katastrofický scénář a neusnu, dokud nejsou všichni v pořádku pod střechou. Děcka už taky studují ve městě a mají plno aktivit, poslední autobus pořád jede v 22.30, takže ta starost je trojnásobná. Nevím, co proti tomu můžu dělat. Vždycky si v duchu snažím říkat, že jestli se má něco stát, tak to svýma starostma stejně neovlivním, ale nemůžu si pomoct. Manžel ani děti to nechápou, stejně tak jako jsem to kdysi nechápala já. Minulou sobotu odjel šestnáctiletý synátor někam na kole a v osm večer nebyl doma. No, osm, to ještě není tak pozdě, já vím, jenže on neměl světlo ani blikačku. Když jsem pak po něm ječela, prohlížel si mě jako nějakého exota. A mobily, ty mi to taky moc neusnaňujou. Můj muž ho neustále zapomíná a děti buď nemají kredit, nebo najednou zjistí, že mají mobil vybitý, popřípadě ho v kině musely vypnout a poté zapomněly zase zapnout. Tož tak, trochu jsem si musela ulevit.

teď abych ho nosila i do koupelny, na WC, když jdu se smetím - ale pendrek, když nechci, tak ho prostě vypnu a hotovo. Můj drahoušek si taky myslí, že tímpádem bych měla být "vždycky všude k zastižení"...

No vidíš, u mě to bylo naopak - scénáře, že je někde s nějakou, mě tehdy ani nenapadly, a zpětně se ukázalo, že nebyly zas tak daleko od věci, zato jsem se strachovala, esli se mu, chudáčkovi, nic nestalo :-))) Tomu říkám hezká ironie :-))

ono to asi vypadá, že jsem stíhačka, co pořád někoho kontroluje aspoň telefonicky, že jo? Ale to fakt ne, já mám pořád tu svou mamku na paměti a nechci být stejná jako ona. Chtěla jsem jen říct, že já bych kdysi ráda zavolala, že se opozdím, jenomže jsem neměla tu možnost, děti tu možnost mají a stejně si najdou nějaké výmluvy, proč to neudělaly.

byla cepována k naprostý dochvilnosti a podařilo se. To znamená, že když se řeklo doma v deset, tak neexistovalo deset nula pět. Zpozdila jsem se jednou, saknce obrovský, už jsem to neudělala. Jsem tím "postižená" dodnes, nenávidím nedochvilnost a ve chvíli, kdy si říkám že určitě přijdu pozdě, jsem všude včas....
Haha, jen jsem zvědavá, jak se mi to povede aplikovat na syna :)

Podle dcerky jsem si téměř mohla řídit hodinky, i ze školy chodíla rovnou domů, dodržovala čas návratu... Prostě docela to šlo. Zato synáček... Panebože... cesta ze školičky, která byla na dohled, mu trvala občas i hodinu, když jsme pak bydleli jeden čas v Černošicích, tak to bylo vůbec super - cestou se stavil na smeťáku, kde musel vyšroubovat z vyhozenejch televizí nějaký "děsně nutný součástky" a tohle a tamhle to se mu taky hodilo, pak ještě se někde zakecal s klukama... pak se honil se psem... A když to šíleně špinavý stvoření dolezlo domů, bylo třebas o dvě hodinky víc... Ale tenkrát jsem se nebála, tam bylo úžasně bezpečno. Teď maminkám fakt nezávidím...
Ale - tahle fujvlastnost mu zůstala. Domluvíme se, že přijde na oběd, když mu kolem třetí zavolám, tak to odloží na časnej večer, aby kolem půlnoci na moment přišel... :-))) Nojo, on už asi jinej nebude...

patrila jsem k deckam, ktere musely vsechno hlasit a o ktere se hrozne doma balo. nenavidela jsem ten pocit, ze me nekdo svazuje a dusi svoji peci a "laskou". ja se nebojim o nikoho se svoji rodiny, jsem presvedcena ze se strane to co se ma stat a jestli se neco stalo tak mi nepomuze, abych se pred tim hodiny bala. A jestli se nestalo nic, tak otravuju sebe i druhe. Mam 2 dospele deti i maleho mazanka. Manz2ela casto pryc a na cestach. Stare rodice, ktere muzou kazdou chvilku umrit. Kdybych mela cekat na to, co se s nimi vsechno muze stat tak uz jsem davno silena.

nekdo me obcas tvrdi, ze laska se meri strachem o ni. Neverim na to. Verim, ze vzdycky je cesta dal. ztrata k zivotu patri, nelze zit zivot a nikdy nic neztratit a predem se bat dne kdy neco ztratime a s ulevou si vydechnout kdyz konecne ten moment prijde. Protoze jsme na to tak netrpelive cekaly.

...svym nedeterministickym muzem. Za 5 minut znamena za 2 hodiny, ve tri znamena v 8, o vikendu znamena za mesic...taky jsem se strachovala, kdyz rekl, ze bude doma v 8 a tri hodiny nic, ted se zacinam vetsinou jenom tak malicko strachovat az o pulnoci :) (aby prisel az rano, to se nastesti jeste nestalo). Mobily teda nemame, ale on se vetsinou tak zapomene, ze by zapomnel i na to. Ale proste uz vim, ze nekolik hodin sem nebo tam, to bych se musela zblaznit, kdybych to mela resit...a jestli budou deti po nem, tak to holt budu muset brat uplne stejne :).

Ja byla taky totalne vycepovana a hlavne jsem ani nikam moc nechodila, maminka vzdycky rikala "az ti bude 18, delej si co chces", pak teda koukala, ze jsem skutecne zacla :). Jednou mela nejaky traumata, ze jsem se ji par tydnu neozvala (nejak jsem moc nestihala, studovala a bydlela jsem v jinem meste) a ze nevi, jestli ziju, tak jsem ji vysvetlila, ze default je, ze ziju, protoze kdyby se mi neco stalo, dozvedela by se to asi dost rychle. Tak se budu snazit to u svejch deti brat taky tak - proste dokud nezvoni policajti, tak se nic nedeje :)

zrovna dneska mám dost depresivní chandru, říkám si, jak je všechno na draka... A to jsou přesně situace, kdy se člověk šíleně bojí o ty svý milovaný. Protože když je ti ouvej, tak bráníš zuby nehty to, co ti dává alespoň nějaký potěšení, radost. Spokojený lidi se moc nebojej... Taky se hodně strachujou ti, co už mají špatný zážitky, bohužel...

ale nějak si uvědomuju, že já si taky nějaký velký strachy moc nepřipouštěla. Ale to bylo asi spíš z pudu sebezáchovy :-)))
Oba dost nebezpečný sporty... A rozhodně jsem je nechtěla omezovat, právě proto, že jsem si uvědomovala, jak jsem to mizerně nesla já :-))). A dodnes mi šíleně vadí, když mě přesně takhle uhání můj drahoušek...

ale fakt byla jina doba a kdyz se ztratilo dite,tak bud se fakt zatoulalo a nenaslo cestu domu nebo uteklo z domova ale vetsinou se zase naslo.
Dnes kdyz se ztrati dite,tak prvni co lidi napadne,ze je nekde u nekoho zavreny a znasilnovany a kdo vi zda jeste zivy.
Co se ma stat-stane se,ano ale vysvetlete to pak postizenemu rodici,ktery bud momentalne nedaval pozor nebo ktery si rekl,ze uz jeho decko je dost velky,tak muze jit do parku hrat si samo a-ono se uz nikdy nevrati.
A-nejvetsi nas poklad-jsou prave nase deti.

nikdy jsem nikam nesměla, doma jsem musela být okmažitě ze školy a večer občas výjimečně nejpozději v 18 hod a to bylo neměnné bez ohledu na věk. Když jsem ve 14 ti začala chodit tancovat, všichni se mohli vracet až když byl konec zábavy, tak já musela být v 22 hod doma, ve 20 hod zábava začínala no a to tatínek ještě ve 20.30 přemýšlel, jestli mě vlastně vůbec pustí, jestli jsem umyla okna, složila uhlí, zametla dvůr, uklidila byt, uvařila, vyžehlila.....Chodili jsme pěšky do sousední vesnice asi 2 km, v dobu v kterou jsem musela já být doma samozřejmě nikdo domů nešel, takže jsem pěšky na vysokých podpadkách v dlouhých šatech musela sama lipovou alejí, nebylo to nic moc, jednou za mnou šel opilý cikán, klapaly mu boty, zrychloval a zrychloval, měla jsem docela dost. Po pár příchodech jsem zjistila, že tatínek stejně spí a tak jsem se příště zvesela vracela ve 3 ráno, a protože tatínek byl záludný jistila jsem to vždy nějakým otevřeným okýnkem nejlépe v prádelně, okénko 50x50 vyklopit, vysadit z pantů, spustit dolu aby se nerozbilo prolézt v bílých dlouhých šatech do vany, která byla pod tím, okénko nandat zpět a potichounku do pokojíčka. Po čase to tatínek zjistil, tak okénko zakličkoval, ale já měla odkličkované další na terase pro případ a pak ještě odemčenou kulničku s žebříkem do mého odkličkovaného pokojíčku do patra, vždycky to nějak vyšlo, jednou jsem mu lezla dokonce přes balkon oknem přes jeho ložnici, když jsem se ujistila že spí, chrápal až to praštělo. Až jednou jsem se vracela k ránu z plesu, mrzlo až praštělo, okénko v prádelce nezamčené, tak prolezu a ejhle stojím ve vaně plné studené vody až po kolena, všechno na mě mokré a prádelna na chodbu zamčená - tatínkova pomsta, a naprosto všechna okna, která to jistila byla zamčená, tak jsem zas vylezla a v tom mrazu jsem házela kamínky bráchovi na pokojíček, po hodině jsem ho totálně modrá, šaty naprosto tvrdé, konečně vzbudila, tak honem žebřík a přes bráchu šup do postýlky. Dobrodužství byl můj život, pamatuju si jak jsem měla kamaráda asi v 16 ti letech, vyhodili ho ze střední školy, tak jezdil vlakem a štípal lístky. Večer mi brnknul, že jede z Vysočan do Nymburka ať jedu s ním. Šla jsem doma spát raději dřív, abych je všechny motivovala a mohla brzo vypadnout, když všichni zalezli do postelí, já naducala peřinu, strčila tam blonďatou paruku z masky anděla na Mikuláše, a potichounku juchala z Prahy západ stopem do Vysočan, a dále s kamarádem vlakem, v Nymburce jsme se pohádali ve 3 ráno a já jela sama stopem na Mladou Boleslav, tam jeli první ranní autobusy na Prahu až v 5 ráno a tak jsem jela stopem odtamtud ve 4 ráno na Prahu. Dorazila jsem chvilku před tím než tatínkovi zazvonil budík do práce. U snídaně jsem měla ještě kruhy pod očima. Takhle jsem prožívala své dospívání. Bytostně jsem nesnášela když mě někdo kontroloval, byla jsem jak utržená ze řetězu a vydrželo mi to dóst dlouho. Občas jsem fakt byla v dost obrovským průseru. Své děti jsem na zábavy vozila autem a zas jsem pro ně jezdila až když chtěli jít domu, byli ve všem spolehliví, svoje příhody nahlas raději nevyprávím, nebyla jsem zrovna příkladová. Bylo by to na katastrofický román.

to je nádhera, to jsi měla Daniele poslat a měla by článek. :o)
Já si myslím, že hodně máme v genech a hodně záleží na nás samých. Já měla výchovu, taky "v deset doma" a když jsem nebyla, tak bylo hodně zle. Jednou jsem byla venku s kamarádkou, jejím bráchou a tátou - u Hloubětína je lesík, rybníky... Myslela jsem, že když je s námi dospělý, že nemusím tak hlídat čas. Opak byl pravdou, když jsme se vraceli, tak mě už táta celej vzteklej hledal. Seřval mě ještě na ulici. Myslela jsem, že se propadnu a zařekla se, že až budu mít jednou děti, tak tohle ne. A je fakt, že i když mám povahu dost po něm, tak se držím a celkem se mi to daří. Dělám úplně jiný chyby než tenkrát on. ;o)
P.S. Jinak je Honza to samý, co Johanky manžel. Hodina sem, hodina tam... No, už jsem si taky zvykla a dochvilnost přestala být mojí silnou stránkou. Jen ten přístup: "Dokud nezvoní policajti", ten se mi fakt nedaří. A už vůbec ne ve chvílích, kdy Tomáš odjíždí s kamarádem na motorce... :o)

Danielo, mas pravdu. Strach je zpusobeny spatnymi zkusenostmi. Moji rodice se o me silene bali, muj starsi bratr byl tezce nemocny a umrel kdyz mi bylo 14 let. Ja jsem to prozila spise jako podivnost, ktera negativne ovlivnila zivoty mojich nejblizsich a udelala ze me neco jako pozorovatele. Pochopila jsem jiz jako dite zhoubnou zavislost "lasky" a vyrustala jsem s tim ze tohle nikdy nedopustim. Neco za neco. Nikdy jsem zadnou vec a ani zadneho cloveka nepripustila do sveho nitra natolik, abych nedokazala bez nej zit. Mozna jsem dusevni invalida. Casto me to napadlo.

je to totiž jedno velké dobrodružství, není to úplně příkladové, ale o tom život není, chudák tatínek nevím jestli o tom věděl, ale celá rodina ano, byla jsem jakýsi rodinný rebel, ale nechtěla bych nikdy aby toto musely zažívat moje děti, občas jsem opradvu stála na hrabici života smrti a to není dobré,ale možná Ti to zas ujasní co vlastně od života chceš a já chtěla žít a to strašně moc a dlouho a hezky.

Já jsem měla doma taky vojnu. Do desíti doma, zazvonit dole, a ukázat, že mě můj partner (tehdy taneční) přivedl domů. Maminka zkontrolovala z okna, jinak by mě příště nepustila. Hrozně těžce jsem ta omezení nesla, zvlášť proto, že jsem měla kamarádku, která měla absolutní volnost. Jednou si kamarádka zlomila nohu, dostala nechodící sádru, a díky všeobecné volnosti v jejich rodině zůstala doma sama celý týden. Nosila jsem jí jídlo od mojí maminky, a tehdy mi ta kamarádka řekla : "Já ti tak závidím, že nic nesmíš !"