Mela jsem proste nalepku „holka z decaku“, co je to asi zac...  Matky mych znamosti byly vzdy mile, rady si povidaly, spis taky vyzvidaly, jaky je to vyrustat v decaku a tak trochu me litovaly, a nektere se snazily delat mi nahradni mamu, jenze  ja jsem citliva a bylo mi jasne, ze to je jen 'divadlo', ze jen trpely a cekaly, az se rozejdeme.

     Prislo mi to vzdycky moc lito, ale hrde jsem se s milym rozesla, protoze ja prece nemuzu za to, ze me socialka odebrala z rodiny a nikdo me nemohl adoptovat. Neprovedla jsem nic spatneho, jen jsem se narodila psychicky nemocne matce, ktera se leci v ustavu, otec byl alkoholik (uz zemrel), babicky nemely vhodne podminky a sirsi rodina nemela zajem a moznosti nas vychovavat (mam jeste sestru, ale ona se dala ke svedkum Jehovovym a od vsech ostatnich se odcizila).

     Ja jsem normalne dostudovala stredni skolu a odjela do Anglie jako au pair, ale ted studuju a pri tom pracuju u British telecomu. Ted mam noveho pritele (je Anglican) a vypada to vazne, uvazujeme o svatbe a detech a mame plany do budoucna kdy, on ma nabidku prace v USA a rad by ji prijal, ale ja bych dostala jen turisticke vizum, ale kdybychom byli manzele, mela bych pry narok i na pracovni kartu (nebo zelenou kartu). Ja bych se do USA take docela rada podivala.

     Ale ted v sobe resim problem, jestli mu mam vubec rikat, ze vlastne nemam rodinu, ze me vychovali v decaku.  On vi, ze mam nemocnou mamu a chape to, ale nevi nic o me minulosti, nemam ani zadne fotky z detstvi. Ja mu nechci lhat, ale ani se nechci trapit a brecet, kdybychom se zase rozesli, takze si vlastne nevim rady...  a uz se mi zda, ze se tim moc zaobiram. On si kolikrat vsimne, ze myslim na neco jineho a vyptava se,  ale ja se snazim byt v pohode –  a proto vam pisu o radu.

     Co byste delali vy, asi to bude tezke vzit se do me situace, ze?  Desim se toho, ze kdyz mu nic nereknu a vdam se a pak treba moje sestra nebo teta se o tom decaku pred nim zmini, tak ja pak budu vypadat jak podvodnice a on mi treba bude vycitat, proc jsem mu nic nerekla, ze manzele si maji navzajem duverovat atd. No a kdyz se sverit – tak jak to podat, aby me pak bral takovou jako doposud a nezacal me treba litovat nebo mnou pohrdat nebo se proste na me divat jinak.

     Vim, ze Anglicani maji jinou mentalitu nez Cesi a tak se trochu bojim jeho reakce. Tak ja doufam, ze mi budete umet poradit. Kazdopadne moc dekuji predem. Gabina

P.S. Je mi 26 let a pritelovi 31 – takze jsme snad jiz rozumni dospeli lide :-)

ODPOVĚĎ:

      Milá Gábinko, myslím, že tvůj případ je o něčem jiném... Víš, myslím, že ten pravý zádrhel je na tvé dušičce. Nedávno jsem sledovala v čs. televizi náhodou jeden pořad z dětského domova, nebo to snad i bylo z kojeňáku. A doteď to ve mě zůstalo: ta hrůza z nedostatku citu, kterým tam děti trpěj. Mají relativně všechno, ale prostě není v moci  ošetřujících sester či vychovatelek, aby se dětem věnovaly tak, jak by to dělala máma. Nechci to tu rozpitvávat, nejspíš si to čtenářky i čtenáři umějí představit a tobě drásat nervy už vůbec nechci.

      Víš, ty bys si měla především sama v sobě uvědomit, že není žádná tvoje vina, jak jsi vyrůstala, že naopak je báječné, že ses dokázala tak dobře postavit do života. O tvojí velké citovosti a citlivosti bezpochyby hovoří i povolání, které sis teď vybrala. Neboj se, holčičko, snaž se lidem okolo sebe víc věřit. Pochopitelně, že se budou občas vyptávat, že tě snad i někdy někdo zase bude „okukovat jak vzácný zvíře“, ale snaž se brát všechno s humorem.

      Doprčic, holka, jsi zdravá!!! Představ si, s jakými předsudky v duši třebas žije např. holka, kterou někdo srazil autem a ona je na vozíčku? Také má pocit, že ji někdo ustavičně lituje, okukuje a že se budou matky jejích budoucích partnerů divit, „co sis to přivedl domů“... Víš, s čím takové děvče musí zápasit? Sama jednu znám, nezatrpkla, je to fantastická ženská. 

      Buď silná, buď především chápavá a snažit se je víc tolerovat. Život přeci není o tom, abys se dovedla „hrdě rozejít“!!! Věřím, že budeš šťastná – tedy tak šťastná, jak to spolu dokážete vy dva. Je přeci na světě hodně nepříjemných okolností, které lidem kazí život – ale musíš se umět postavit jim čelem.

      A teď, jak na to, jak mu to říct (abych ti tu jen nakázala :-))): hele, bavili jste se s tím svým milým o dětech, které byste někdy spolu chtěli mít? Zeptej se ho – řekni mu, že máš děti ráda a až bude vhodná situace, že bys je s ním ráda měla, že bys měla ráda v náruči něco, co je vaše společné, co nese v sobě i kousek z něho... Nech ho povídat, ptej se ho na jeho dětství... na mámu, na jeho vzpomínky... jen vždy mu dej otázku a poslouchej... A pak, nakonec, mu (podle situace) řekni, že ty jsi tohle štěstí neměla, že maminka byla sama s vámi dvěma, že jste měly špatné podmínky a když musela do nemocnice, tak vy jste šly do domova... Klidně můžeš říct, že to tvoje sestra citově neunesla a dala se k církevní organizaci, ale ty že máš život ráda, že se těšíš, až budeš vychovávat jednou i vaše děti, ne jen cizí...

      Gábinko, nespěchej... nech především mluvit napřed jeho... Co ty víš? Třebas zrovna jeho rodina nebyla nějaká obdivuhodná, a ty se tu zbytečně trápíš. A neboj se, když tě zase snad budou „okukovat“, neboj se je mít ráda. Klidně si řekni – tak jsem to měla v dětství jiný než vy – no a? Víš – ty nesmíš vůbec ani připustit – že by to bylo něco extra.... Ono záleží především na tom, jak se k situaci ty sama postavíš!!! Moc to nerozmazávej, můžeš třebas říct, že jsi měla docela kliku, že to tam nebylo špatné...

     Neboj se a bojuj! Bojuj sama se svým strachem z ostatních lidí. Vždyť my všichni kolem jsme úplně obyčejní, každý má nějaké ty šrámy na duši, mnoho lidí i na svědomí... A kolikrát i hodně zádrhelů vzniklo z toho, že někdo něco špatně řekl, i když to tak nemyslel – není přeci každý nějaký extra řečník... Neposuzuj hned tedy všechny kolem podle toho, co a jak snad řekli, ale podle toho, jak se chovají. Jsi chytrá holka, určitě jsi třebas něco podobného četla – jak si lidé dovedou zkazit život i jen tím, že si "něco špatně vyložili, špatně pochopili – nebo vůbec neřekli..."

      Věřím, že i ostatní kudlanky a kudlánci se přidají a budou se snažit tě přesvědčit, že nedůvěra a strach by ti jen kazily život. Určitě všechno dobře dopadne :-) daniela@kudlanka.cz  

linkuj.cz vybrali.sme.sk