Kudl@nk@
domovská stránka

Kudl@nk@
do oblíbených

     „To nám ještě scházelo, máme doma emancipovanou ženskou“, vzdychl si můj dvounohý přítel. Ten čtyřnohý se ke mně přivinul, nechal se něžně podrbat za ušiskama a fakt, že panička se stala tou…jak se jí nadává…emancipovanou…ho nechal naprosto chladným. Alespoň tak. Člověk musí mít spřízněnou duši, která když pácháte večeři, nadšeně vrtí ocáskem s očima plnýma očekávání a každé sousto spolkne s blaženým výrazem: „Nic tak skvostného jsem ještě v tlamě neměl, ta hrachová kaše by zasloužila přidat na seznam Národního bohatství ČR.“
     Věřte nebo ne, nepatřím k typicky se projevujícím ženám. Na záchodě snesu prkénko nahoře, otevřená tuba od pasty je mi šumák, nerada uklízím, často si dám v restauraci pivo, rozumím hokeji, fotbalu, formulím 1 a při sportovních přenosech je partner ten, který se nudí, ruší mě a prská se slovy „Už zase…Ztlum to…Ty mě vůbec neposloucháš..“ <?xml:namespace prefix = o ns = "urn:schemas-microsoft-com:office:office" />

     Prvé  emancipační příznaky se u mě projevily při přímém přenosu Miss aerobik ČR. Tehdy se odehrála ukázková scénka žena versus muž. Přítel slintal nad lepými děvami na obrazovce (přestože mě považuje za šťabajznu a dle jeho vlastních slov“ kam se na mě hrabe kdejaká miss“ a já žehlila. Nohy si hodil na roh stolu, což vzhledem k tomu, že já na něm pracovala a on s pusou dokořán si užíval, způsobilo zvednutí mého adrenalinu. Když jsem ho požádala, ať je sundá, tak odvětil, že mám jít žehlit do kuchyně, že tam překážím a stejně prý z toho nic nemá. Před očima mi zavlál rudý prapor a já se změnila v rozzuřeného býka. Tehdy jsem jen vyfoukla páru z nozder, nohy mu bez jediného slova podrazila … a představte si, že on si toho ani nevšiml. Pohár přetekl nedávno, když jsem bručela, že musím doma všechno dělat a on mi v ničem nepomůže, dokonce na můj argument „nenarodila jsem se přeci s návodem na vaření, praní a žehlení“ odvětil s nevinným úsměvem na rtech „nééé? A kdo teda, když ne ženský? Jste na to sestrojený.“

     Jak ho miluji, tak jsem mu při jeho vtipných poznámkách o ženském údělu a mužské únavě, chtěla šlápnout pantoflí do úsměvu. Pátrala jsem po stopách z minulosti, které by mě dovedly k tomu, že ačkoliv jsem holka chápavá, tolerantní a hlavně rozumná, stalo se mi to, co většině žen přede mnou…najednou mám náběh na domácí puťku. Vždyť jenom blázen nebo otrok dělá od nevidím do nevidím, má dva pracovní poměry, kdy ten druhý začíná po návratu ze zaměstnání, nemá za něj ani kačák, uznání žádné, bez nároku na dovolenou, odpočinek a to nemluvím o tom, že v sobotu a neděli se dělají čtyřiadvacítky! Jak řekla nějaká klasička přede mnou „Manželství je podporovaná forma nevolnictví. Uvědomila jsem si dokonce důkazy toho, že „záchvat emancipace“ se objevil poprvé až u mě. Moje prabába dřela na statku na statkáře, moje babička na dědu, má sestra, utrápená uondaná žena řidiče kamionu a navrch mamka od dětí, je také klasická domácí puťka. Náš táta? Ten se na emancipovaný, nesedřený a pěkně upravený ženy  sice pořád a rád koukal, ale doma je mít nechtěl, vždycky říkal, že jsou divný a neumějí vařit :-))).
     V naší rodině se již po generace drží „kult upracovaných domácích putěk a sužovaných žen“. Smutné je i to, že puťkovitost se v rodě projevuje i po meči – tedy v mužské linii. Co se týče mých strýců, tak jejich chotinky si to uměly zařídit; takže tito chlapové jsou ve svých rodinách jen oni ti pracující a nerovnoprávní. Zřejmě jejich ženy v dětství zažily právě takové odstrašující případy „obětování se pro rodinu a muže“, vzaly opratě pevně do rukou a „nebohým“ strýčkům ostříhaly perka až na křídlo.  Ono kdo dřív přijde, ten dřív mele. Na druhou stranu (abych umlčela mužské, co se snad teď bouří) myslím, že takoví chlapi jsou chudinky. Já po tom svém nechci, aby dělal všechno: děcka opatřit, nakoupit, luxovat, místo dovolené běžet pracovat na zahradu, případně jen kmitat s nářadím – a nic než práci. Chlapi říkají, že ženské neví, co chtějí a nedají pokoj, dokud to nedostanou. Já vím, co chci. Chci být rovnoprávná!  Aby dejme tomu jednou týdně nakoupil on, aby třebas utřel nádobí. Rozhodla jsem se, že u nás doma udělám převrat a dál už „otrocké břímě“ mých předchůdkyň neponesu. Vše jsem vzala s humorem, i když mi vhání slzy do očí, že  ač je můj partner vynikající člověk, tak jako muž zastává názor, že ženám byl odnepaměti dán do vínku především úděl hospodyně, matky, kuchařky, ženy-milenky, udržovatelky rodinného krbu atd.

     Doporučuji totéž všem ženám! Ale upozorňuji předem – chce to pevné nervy a hlavně vydržet. Musíte nádobí nechat ležet déle než jste zvyklá, sedět, zatímco partner něco pálí v kuchyni, udržet se a nezapnout pračku první…  Ale zaručuji, že je to rozhodně příjemnější a méně namáhavé. než to honem honem běžet udělat sama. Všem následkyním přeji hodně štěstíčka a sobě, aby se ten můj milý trošku zamyslel.
Faninka

linkuj.cz vybrali.sme.sk