ODPOVĚĎ:

Milá Milenko, já vím, že je to těžké – věřím však – a jsem o tom vskutku přesvědčena, že ono ani tak nejde o samotné náboženství, jako o ony „příbuzné a jejich vztah vůči tobě“. Podívej, máš kamarádku muslimku – a vůbec vám nevadí, že máte každá jiné názory, pokud se jedná o víru. Kdyby se tvé nové příbuzenstvo snažilo tě víc přijmout mezi sebe, kdyby na tebe byli milí i v průběhu roku, vím – ač tě vůbec neznám – že bys na mši klidně šla, a to především proto, abys byla s nimi. Jednoznačně ze všeho vyplývá, že se mezi nimi cítíš špatně… Bohužel, vidím chybu také u tvého manžela, že asi jediné, co dokáže je, „nešťastně trpět a případně se nechat od svých blízkých litovat, koho si to vzal“.

Průšvih je, že opravdu jen málokterý muž se dovede zachovat jako chlap a  za svou ženu se postavit. A to nemyslím ve zlém – tedy, aby se s nimi kvůli tobě pohádal – ale aby je v dobrém a v klidu přesvědčil o tvých kvalitách. V tomhle je ostatně zakleto mnoho nepříjemností, kdy se nový, příchozí člen rodiny, musí sám prát a přesvědčovat ostatní, že není zrovna vyvrhel…

Ač je to k nevíře, tak jsem si ověřila, že pokud onen přivdavši se či přiženivši se člen je naopak skutečně charakterově špatný, a opravdu je pádný důvod, aby ho rodina nepřijala, tak jeho partner je ochoten se za něj do krve bít J, hájit ho a zastávat se ho proti všem. Fakt ovšem je, že v takovém případě bojuje spíš ne tak za něj, jako za obhajobu svého výběru – ono přiznat, že jsem si špatně vybral (a), je těžké… Ale to je asi o něčem jiném…

Milenko, napiš, jak to všechno dopadlo! Ahoj, daniela

poradna@kudlanka.cz